Vztah. Milý čtenáři, nevím, jak vy, ale jednu věc na vztahu (s nějakou milou, pěknou, krásnou, bohatou… víte jak… holkou) nenávidím snad ze všech věcí nejvíc. Dárky.

V pravidelných intervalech, které nám nelítostně diktuje kalendář (od narozenin, přes svátky, Vánoce, Silvestr, Valentýn, výročí vztahu, výročí prvního polibku, výroční prvního sexu… atd.) musíte svému protějšku dokazovat své city.

Poznámka pod čarou: každý správný chlap by se měl snažit tento systém zjednodušit. Ideální dívku jste tedy potkali, políbili, pomilovali v den jejich narozenin pod Vánočním stromečkem a říkali jste ji: “Evo, přesně za rok si tě chci vzít”). Ale zpět…

Kupování dárku mi fakt nikdy nešlo. Dárek musí být:

• užitečný, • finančně společensky vyrovnaný, • s lehkou vtipnou pointou, • opuncovaný citem a emocemi.

To je prostě nad mé síly. Stačí vynechat jeden z těchto faktorů a dárek ztrácí většinu hodnoty.

Nelítostné společenské zákony však dokazují, že ať chceme nebo ne – i v případě, kdy koupíme „naší lásce“ ideální dárek, časem se jeden z povinných parametrů pravděpodobně vytratí. Cit a darování z lásky. Ztratí se z minuty na minutu při ukončení svazku.

Proto máme krabice plné hrníčků, vstupenek, sušených květů, umělohmotných zvířátek, dopisů, plyšových blbůstek, miniaturních přívěšků, fotek, pohledů, hraček… A také proto tyto krabice otevřeme vždycky až při stěhování, případně při velkém úklidu. A v té chvíli si člověk připadá, jakoby otevřel mléko s prošlou trvanlivostí. Dostane facku, která se tam měsíce skrývala. Nejde to použít, nejde to vychutnat a člověk se stydí před celým světem (včetně sebe), když to má odnést do popelnice.

Mimo to, většinou je na stole čerstvé mléko, které člověk s chutí vypije až do dna.

A proto jsem přišel ke konečnému řešení. Dát dárku skutečnou záruční dobu, aby došlo k samotné, účelové sebedestrukci. Ony příležitosti pro kupování nastávají, z mého pozorování, vždy po roce.

Na příští narozeniny proto koupím mé milé půllitr dobrého lahvového piva.

Česká politika je úplně stejná jako česká společnosti – jedná o zrcadlový obraz 1:1. Velké množství Čechů jsou vychcaní a líní nemakačenkové, další kategorii tvoří vychcaní „prachy, prachy, prachy“ makačenkové. A zastoupení lidí v politice je úplně stejné.

Budu volit Stranu zelených. Rád bych vám, voličům jiných stran, objasnil, co mě k tomu vede:

ČSSD

Levicová politika je mi blízká. Připadá mi však, že sociální demokraté vlastně žádnou politiku nedělají. Veškeré své kroky podřizují jedinému cíli: dostat se ke korytu a udržet se tam. Proto cílí na ty nejhloupější voliče (je jich nejvíc), proto shazuje vládu v nejméně vhodné chvíli, proto dělá… prakticky… hm… všechno. Místo toho, aby vymysleli opravdu funkční důchodovou reformu (ano, to jsou věci, které by snad sociální strana měla mít jako prioritu), populisticky mi mávají před nosem naprosto hloupým úplatkem voličů, který nazývají třináctý důchod. A to je jen jeden příklad z mála.

ODS

Strana, která je mi zaměřením velmi blízká. Myslím si však, že jsou ve vysoké politice už moc dlouho, papalášské kořeny mají zarostlé hodně hluboko. Nenávidím Béma – jako člověk bydlící v Praze mu nemůžu odpustit hromady věcí. Mám pocit, že přestože ODS není špatná strana, lidé v ní jsou neuvěřitelně zkorumpovaní. Nevidím důvod, proč by se tento stav měl po volbách změnit.

KSČM

Vymírající strana s nevyřešenou kriminální minulostí, kteří jednom sedí, zabírají místo a nechávají se svými socialistickými fanoušky volit. Naprosto nic mi nenabízí.

TOP09

Nad TOP09 jsem velmi dlouho uvažoval. Prakticky proti této straně nic nemám. Trošičku mě zklamal jejich pravicový populismus a slibování nesplnitelného – tentokrát razantní rušení sociálních dávek. Možná mám pochybnost nad lidmi, kteří zde jsou. Vesměs jsou to staré tváře, které v politice působí již dlouho. A to já osobně nechci.

Věci veřejné

Něco pro mě nepochopitelného. Této straně nevěřím ani nos mezi očima. Podnikatelští kabátníci tvářící se, že chtějí pomáhat. Nasrath. VV jsou jeden velký povedený marketing, který je zaplacen právě těmi lidmi, kteří stojí v pozadí a budou na případné výhře ziskoví. Mimo to, VV působily víceméně jen na pražském magistrátu, až nyní se rozhodli kandidovat celorepublikově. A příběh vlivných pražských podnikatelů, kteří potřebují větší páky v celorepublikové politice mi vůbec nezní jako nereálná pohádka.

Strana zelených

Posrali to. Chtěl jsem je opravdu vytrestat za to, že nebyly schopní udržet si alespoň voličskou základu z minulých voleb. Nejsou extrémně ekologicky zaměřený člověk – tato strana se líbí hlavně díky přístupu. Uvědomil jsem si, že jsou opravdu naprosto nový vítr napříč celým politickým spektrem. Můžou si dovolit přicházet s užitečnými nápady, které by si velké strany nedovolily. Věřím lidem v této straně – a věřím lidem, kteří tuto stranu volí. Ať jsou to mí kamarádi z okolí, ať jsou to známé osobnosti. Strana zelených na mě působí neuvěřitelně čistě a lehce – bez korupce, bez politických dinosaurů, bez vedlejších úmyslů.

Předvolební programy a sliby jsou většinou jen bezvýznamné sliby. Volím srdcem, protože věřím lidem. A věřím lidem ve Straně zelených. Pojďte je volit taky :-)

Co je GTD?

Metoda GTD (getting things done) je velmi chytrý nástroj pro správu úkolů a cílů. Ve zkratce, o co jde:

Člověk si stanoví cíle, kterých chce dosáhnout. Každý z těchto cílů si založí jako projekt. Například: „Chci sbalit Taylor Swift (YouTube).“ Nějakým způsobem (například pomocí myšlenkových map) si promyslím, co vše musím udělat, abych toho cíle dosáhl. Sepíši si tedy:

• odcestovat do USA,
• jít do první řady na koncert Taylor Swift,
• zajistit si, jak se dostat do zákulisí koncertu…

Každému z těchto úkolů dám deadline a prioritu. Pokud budu úkoly svědomitě plnit, pravděpodobně cíle dosáhnu.

Doposavaď jsem používal mix nástrojů EverNote (pro poznámky o cílech) a RememberTheMilk (pro správu úkolů). Mělo to jeden problém: úkoly a projekty nebyly propojené. K projektům jsem neviděl cíle… nepracuje se s tím snadno, a proto na to víceméně kašlu. Úkoly si nepřidávám do projektů – nechávám je jen tak viset. Naopak, nestarám se o cíle/projekty a nepřidávám si další to-do věci, na které bych se měl vrhnout. Ve výsledku dělám úkoly nesystematicky a přestože jsem pořád časově zaneprázdněn, nedaří se mi plnit cíle (hlavně ty dlouhodobější vyžadující více akcí).

Více informací o metodě GTD: Digit #29 – Mějte svůj čas pod kontrolou, aneb jak aplikovat metodu GTD

Nirvanahq.com mini-recenze

Hledal jsem desktopový program, který by mi umožnil úkoly i správu projektů zpracovávat naráz – a pohodlně. Pro MacOS existuje nádherný Things. Bohužel, pro Windows platformu žádný tak lehce použitelný program neexistuje.

Rozdíl mezi Windows a Apple na dvou screenech: http://jdem.cz/eqbn2 versus http://jdem.cz/eqbq9

~ Twitter; Skládanka 

Nirvana se mi líbí. Splňuje tyto moje požadavky:

• dostupná kdekoli a kdykoli (tzn. na jakémkoli PC, na mobilu, iPadu, netbooku…),
• vysoce použitelná, přehledná a graficky líbivá,
• na jedné stránce vidím popisek cíle a přehledně vše, co k němu potřebuji udělat,
• je vytvořena přímo pro metodu GTD a její nástoje nás přímo vybízejí k efektivnějšímu využívání – například rozdělení úkolů na „today“, „next“ a „someday“.

Jedná se zatím o beta verzi. Účet získáte snadno, stačí si zažádat. Mně osobně přišla pozvánka druhý den ráno – tedy velmi rychle, již do 24 hodin.

Během jednoho dne mi dorazila pozvánka do http://www.nirvanahq.com/ (čekací doba se očividně zkrátila), služba vypadá velmi šikovně. #gtd

~ Twitter; Eliška Vyhnánková alias annaud 

Naopak, pár věcí považuji za (možná docela podstatné negativa):

• Nemohu velmi jednoduše sdílet úkoly/projekt (např. publikováním jako webovou stránku),
• přidávání úkolů je složité (oproti RTM kde můžu celý úkol přidat bez použití myši),
• úkoly nelze selektovat podle toho, jak časově náročné jsou (ocenil bych aspoň možnost označit úkoly, které zvládnu za méně jak 2 minuty),
• úkolům nelze přiřazovat vizuální prioritu.

Zatím si nemyslím, že Nirvana by mi mohla nahradit RTM. Zkusím ji však používat pro správu projektů v práci a uvidím, jak se s tím dělá v praxi.

PS: Všimněte si milé drobnosti: na úvodní stránce Nirvana se screenshot mění automaticky podle toho, jaký používáte prohlížeč :)

Tento článek reaguje na: 50 důvodů proč si koupit HTC HD2

50 důvodů ke koupi HTC HD2 = 50 screenů obrazovek naprosto hnusného operačního systému? FAIL ~ Twitter, Pavel Králiček

Naprostý souhlas.

Můj komentář: Windows Mobile je bez diskuze starý OS se škaredým, nepřehledným, nepoužitelným a napříč systémem rozdílným a matoucím GUI. Pro 99,9% populace hnusný šmejd.

A proto kadý normálně přemýšlejících člověk ocení telefon s nejlepším ovládáním, které zatím kdo vymyslel: iPhone.

Důvody: Tady (PNG, 2 MB).

Tak.

Říkat, že mám rád dobré jídlo a dobré pivo by bylo falešný zvyšování mé hodnoty – VŠICHNI to máme rádi. Už jsem v Praze navštívil několik restauračních a hospodských zařízení, ale pořád mi chybí jeden specifický druh.

Pivo: v lepším případě Svijany, ale uspokojím se také s klasickou G&P. V žádném případě ne zahraniční, drahé, třetinkové piva.

Atmosféra: hospoda bez tanečního parketu, útulně zařízená, osvětlená decentním rozptýleným světlem. Nabízí možnost posezení v boxech, ale také u většího stolu (pokud je nás víc). Hudba nehraje příliš nahlas – jde slyšet rozhovor i bez naklánění přes stůl. Prostředí je kuřácké, ale dobře větrané.

Jídlo: česká, levná klasika. Z levnějších jídel (do 80 Kč) nakládaný hermelín, utopenec, mrtě zahuštěná česnečka, hranolky zapečené se sýrem, pivní topinky s mega vrstvou sýru a mletého masa. Z dražších jídel plněné bramboráky, kuřecí steaky, klasické řízky…

Cena: rozumná, ale nepotřebuji, aby to byl diskont.

Pražáci, znáte nějakou takovou svoji oblíbenou hospůdku? A víte o nějakém podniku, kde vaří skutečně plnou a ohromně chutnou česnečku?

Mám rád metro.

Moje první zkušenost byla ve 4 letech. z vyprávění vím, že mi bylo vedro, tak jsem jel „prý“ nahatý od pasu dolů. Existují i fotografie, ale jako společenskou výmluvu odpovídám, že je to jen fotošópa. Nepamatuju si to, tak se to nestalo.

Moje druhá zkušenost byla v 19 letech. Ta už je méně zábavná. Myslel jsem, že revizor je jen nějáký prodavač t-mobilu, tak sem mu na větu: „Jízdenku prosím“ odpověděl „Ne, děkuji. Já spěchám.“.

Dnes jezdím metrem pravidelně a vypozoroval jsem zvláštní věc:

Áčko – je pro rádoby bohaté (to sou ti, co mají prachy, ale ne tak moc, aby si mohli koupit auto). Jezdí tu podnikatelé s notebookem v ruce a paničky v oblečení za 20 tisíc. Podnikatelé se vyznačují vyšším věkem a paničky nesebevědomými pohyby.

Béčko – je pro socky (to sou ti, co nemají prachy a ani je mít nechcou). Jezdí tu bezďáci a 50 leté ženy s jednou plnou taškou Albert a druhou taškou Lídl.

Céčko – je pro studenty (to sou ti, co budou za 5 let jezdit na áčku). Osobně mám „C“ nejraději. Líbí se mi nové soupravy, líbí se mi nuselák, mám rád Chodov, na Hájích se bydlel rok, z Florence a Muzea se dostanete kamkoli, v Holešovicích je Cross… Jezdí tu normální lidi a sexy holky v minisukních, které čtou sexy studentské knížky.

A pointa tohoto článku? Dámy a pánové, blíží se jaro, které znamená všeobecné ženské odhalení a ještě všeobecnější mužské vzrušení. Takže jestli vám můžu radit, jezděte céčkem :)

PS: V pondělí od 4 ráno do 9 ráno nebude jezdit, krom vlaků, ani metro (prej stávka). Ještě že nebudu v Praze…

Když byl v únoru roku 2007 poprvé představen iPhone, znamenalo to jednu z největších revolucí, co se týče vývoje mobilních zařízení. Přestože Apple neměl žádné zkušenosti s telefony, dokázal hned napoprvé udělat telefon s neskutečně promyšleným hardwarem, ale hlavně s nejlepším UI jaké zatím bylo vymyšleno.

Microsoft a jeho Windows Mobile je (nebo spíš byla) neskutečně dementní platforma… uživatelsky nepřehledná, pomalá, nekomfortní na ovládání. Ostatně přestože se „vyvíjí“ již skoro 10 let, na trhu chytrých mobilních telefonů měl před uvedením iPhonu nějakých 12%. Dnes je to procento ještě nižší. Uživatelé ví, že je WM fuj.

Je jasné, že pokud chce Microsoft dohnat náskok, musí přijít s něčím novým. Ok, máme tady Windows Phone. Wow. Přejmenovat již zažitý produkt je oblíbený tah Microsoftu pokaždé, když mu začíná téct do bot (MSN → Live → Bing). Jénomže, ouha, WP je prakticky kopie iPhone. A každá kopie je většinou horší než originál. Proč se snaží pouze „dohánět“ náskok místo toho, aby vymyslel opravdu DŮVOD, proč začít Windows Phone používat. Chce konkurovat (hlavně) iPhone. Ale co přináší BFUčkovi navíc?

Fakt, že Microsoft zareagoval na trend ovládání mobilu prstem po 4 letech (!) není třeba komentovat.

Windows Phone kopíruje:

• Kapacitní displeji ovládanými výhradně prsty – gesta, multi-touch.
• Tlačítko „home“ pro návrat na úvodní obrazovku.
• Nemožnost grafických nástaveb. Uzavřený grafický systém.
• Instalace aplikací výhradně z online obchodu Microsoftu.
• Absence Flashe.
• Omezování uživatele.
• KONCEPT.

Nad KONCEPTEM se trošku zastavím. Když přišel iPhone, nejčtenější a nejoblíbenější čeští publicisté řvali, že „nemá multitasking“. Radku, Windows Phone Series nemá multitasking úplně stejně jako iPhone. Teďka vám to, milý čtenáři, trošku zamíchám. On totiž iPhone vlastně multitasking má. (odbočka: doporučuji pro zasmání slovíčkovou válku na toto téma, aneb když se dvě důležité ega sejdou pod jednou střechou). Je však nutné nedívat se na to jako uživatel Windows – „tady aplikačku zapnu, tady vidím zapnuté a tady přepínám“. Na iPhone se aplikace chovají jako kdyby byly neustále zapnuté a pomocí „home“ tlačítka je minimalizuju a přepnu si jinou. To je onen geniální koncept. Typický Apple přístup – proč dělat věci složitě, když to jde jednoduše.

Systém bude podporovat multitasking! Počítá se s tím, že většina aplikací po spuštění zůstane běžet na pozadí. Ty systémové budou mít samozřejmě vyšší prioritu a pokud dojde paměť RAM, ukončí se programy s nižší prioritou.

~ tak popisuje Windows Phone Jiří Hrma.

Ke konceptu si připočtěte ono home tlačítko, úvodní obrazovku s boxy , tento koncept multitaskingu – pochybujete pořád o tom, že WP je napodobenina iPhone?

Úvodní obrazovka s boxy je funkčně podobá výpisu aplikací v iPhone (ano, i ikonky na iPhone mění svou podobu a zobrazují třeba počet nepřečtených SMSek). Jedinná možnost navíc je přidání obrázků, kontaktu nebo prakticky čehokoli chci. Ale, sorry, to mi zase nepříjde jako takovej hardbreaker.

#WindowsPhone7 vypadá docela pěkně, ale: 1. nějak Microsoftu nevěřím; 2 kde je ta velká revoluce (kromě toho, že kopírují iPhone)? ~ Twitter, Skládanka

Proč Microsoftu nevěřím?

Ale jak znám Microsoft, tak určitě něco poserou… ~ Zdenek Gromnica, Buzz

A serou to klasicky Microsofťácky. WP (z toho, co jsem viděl) obsahuje (ve srovnání s iPhonem) obrovské chyby v použitelnosti.

• zbytečné a zdržující animace,
• text je někdy text, někdy tlačítko,
• systém defaultně nezobrazuje scrollbary, není opticky možné rozlišit, co je rolovací plocha a co ne,
• systém neukazuje kam až se dá vertikálně přepínat, kolik „záložek“ aplikace má,
• a další a další. Zájemci nechť se podívat na toto video

Takže: Kde je ta revoluce 3 letého vývoje? Proč Microsoft nevymyslel něco opravdu lepšího? Proč jen dohání Apple a náskok, který má? Opravdu v Microsoftu dělají tak neschopní lidé? Troufám si tvrdit, že ano.

Demence, demence, demence. Chtěl jsem o tom twítnout, ale nedokážu se vyjádřit ve 140 znacích.

V Microsoftu mají snad zakázáno přemýšlet! O co jde? Ve Windows 7 je „krásná“ funkce nazývající se „seskupování aplikací“. Pokud máte otevřených 5 dokumentů, seskupí se vám na hlavním panelu do jedné ikonky. Ok. To se ještě dá. (je to taky dementní, ale vzhledem k tomu, kolik demence obsahují Windows je to jen kapka v moři)

Ať jsme cool, uděláme to cool! – A co na to uživatel? – Na uživatele nasrath.

…řekli si pravděpodobně v Microsoftu.

V roce 2000 v Mozille implementovali záložky do prohlížeče. BOOM! Jedna z nejgeniálnějších myšlenek v celé historii vývoje prohlížečů. Microsoftu trvalo jen 6 let, než u svého IE7 taby implementoval.

V roce 2009 Microsoft vzal myšlenku tabů a rozhodl se, že to totálně posere. Ve Win7 je totiž jedno, zdali máte otevřeno 10 oken prohlížeče (kdo pamatuje na doby s IE6, pochopí) nebo máte 10 záložek. Na taskbaru se to chová stejně. Každá záložka, jedna aplikace.

Klasické záložky se obrací v hrobě.

Příklad z praxe: pokud máte otevřeno 10 záložek v IE7/8, seskupí se vám na liště programů do jedné ikonky. Abyste se mohli přepnout do prohlížeče přepnout, musíte:

• najet na ikonku IE na taskbaru,
• počkat, až vám vyskočí náhled všech 10 záložek,
• hluboce se zamyslet, kterou stránku chcete navštívit,
• hluboce se zamyslet, kde se tato stránka nachází v seznamu náhledů,
• najet na ni a kliknout.

Voalá? Ne, demence.

( :-D :-D :-D :-D ಠ_ಠ )

Nepoužívám IE. Nechápu lidi, kteří ano. Jestliže někdo dokáže pracovat na IE8 v prostředí Win7 je buď idiot nebo frajer.

(pozn. dokonce i Hulán má stejný názor jako já. Zatímco já ale říkám, že „v Microsoftu jsou idioti“, Radek říká, že sou to „fajn týpci, kteří prostě tak trošku nepatrně jednou za čas, budiž jim odpuštěno, neudělali něco geniálně)

Jééénomže, dneška vyšla nová verze prohlížeče Opera. Tzv. verze 10.50. Chlubí se podporou Windows 7. Mno toto! Takže nyní, když se chci přepnou do prohlížeče, vyjede na mě tato hrůza.

Co na to říct… demence? Zcela určitě. Přejdu na Mac? Zcela určitě. Microsoft sux? Zcela určitě.

Psáno v mírně opilecko-nazelenalé náladě asi týden před stěhováním. Varuji vás: je to článek o Praze, jižním městě, vzpomínkách, sexu, o životě, ale hlavně o hovně. (Jó, a taky o análku, který se mi kroutí a je nějákej malej, ale o tom až později…)

Z práce se vždycky těším domů. Aby ne… kolegům v práci vzkáži „Adiós“, nasadím sluchátka, pustím si „Sto zvířat“ a střemhlav zahučím do metra. Tam strávím nezapomenutelnou podvečerní půlhodinku než dojedu na jižní město alias jižák…

Pro nepražáky: jižák je sídliště na jihu Prahy. Největší sídliště. Představte si 100.000 obyvatel (to je bezmála polovina Brna) v paneláku a tři zastávky metra (z toho jedna konečná). Je tam všechno: paneláky, obchodní centrum, kino, škola, školka, VŠ, domov důchodců, kostel, hřbitov. Takové „malé“ město v městě. Má to jednu nevýhodu: je to obrovská lidská, nesympatická králíkarna. Já sem stejně zvláštní člověk. Dokázal jsem si na tu šeď zvyknout a dokonce jsem párkrát šel na procházku – tzv. „Panelákovku“.

Co na mě tady, na jižáku, čeká? Jeden útulný pokojíček v bytě 3+1. Taky počítač, jó, no. Pak neustlaná postel, špinavé nádobí ze snídaně. Žaluzie ještě zatažené, protože sem je ráno nestihl rozdělat. Přes týden není můj pokoj pokoj – je to doupě s vlastním životem. Na nočním stolku se válí zrazené knížky, které sem nedočetl.

Leží mi tam Kundera, Stainback a Topol pěkně vedle sebe – Nesnesitelná lehkost bitý, Na plechárně ani Kloktat deget mě nebavily. A to dávám knížce šanci prvních 100 stran! Jó, teďka čtu Google Story… ale jenom v metru.

Taky tam leží erotický román – Markýza Bella Patti. Luxusní knížka v případě, že nevíte co koupit babičce na Vánoce. Koupil jsem si ji na doporučení za 10 Kč v antikvariátu. Je to klasicky ženské:

„Měla dojem, že neznámý mrdá ji současně v prdeli, v kundě, mezi kozama, měla dojem, že jeho semeno ji zalévá na několika místech najednou.“

Takové off-line PornTube pro nadržené samičky, které svědí prsty na pravé ruce. Funguje ovšem úžasně, pokud ji „nechtěně“ najde ženská návštěva a „nechtěně“ se začte. Field-tested.

Většinou mívám úžasný bordel po celém pokoji. Například ponožky. Jsem šetřivý typ a když usoudím, že by se ponožky daly ještě použít než je budu prát, hodím je do kouta. A tam pěkně kynou a hoví si. Až je tam 30 párů a já je vyperu. Ještě nikdy jsem snad ponožky takhle nerecykloval, ale… co kdyby! Sicher je sicher.

Mám tady spoustu věcí, které miluju. Postel, která vrzá jen v určitém směru. Resp. každá půlka postele vrzá v jiném směru. Je to trošku složitější… ale… praxí se s tím člověk naučí žít. Mám tu kaktus a jmenuje se análek a je šejdrem, protože se mi kroutí za světlem a je nějákej malej, ale přesto ho mám rád. Mám tady magnetickou tabuli a v zápalu včerejší pozdě-večerní inspirace jsem ji celou pokreslil grafama. Mám tady 30 prázdných lahváčů, kteří diskrétně stojí u stěny. Mám je tam už 9 měsíců a mám je rád. Určitě si vytvořili svoji komunitu a šuškají si, drbají si a povídají si o všem, co v pokoji dělám. Nemám tady lišku ani nic, co by lišku je vzdáleně připomínalo. Mám tady mapu Prahy na stěně a na ní křížkem vyznačené důležité body. Práci, domov a hospody. Ta mapa byl můj první koupený „nábytek“ po nastěhování. Do dneška je přilepená izolepou, kterou jsem kdysi vyfasoval na brigádě v Kauflandu.

To byl, dámy a pánové, můj první vlastní pokoj na který jsem si platil nájem. Pokoj, kde sem mohl masturbovat naprosto bez obav. Pokoj, kde jsem po sexu otevřel okno (a lahváče), vyklonil se ven a nechal pršet na mé nahé tělo (a lahváče). Pokoj, kde jsem si nabíjel první sklo… Byla tam ozvěna, starý, škaredý nábytek a plátěná skříň, ale věřte nebo ne, sakra, nikdy na něj nezapomenu!

Standa se přestěhoval na Vinohrady.

Řeknete si obyčejný bezdomovec – místní, známý bezďák. Nikdy nežebral potupně skrčený a ožralý na Příkopech ani na Národní ani nikde jindy. Měl veselé oči a neudržovaný plnovous. A vždycky se usmíval.

Poprvé jsem ho potkal někdy hned po zimě v hospodě. Přišel, přisedl a začal hrát na foukací harmoniku. Nějákou nesrozumitelnou písničku, ale vypadal strašně šťastně, že ho někdo poslouchá. A pak, aniž by cokoli chtěl, spkojeně odešel.

V létě chodil s půjčenou trumpetou po zahrádkách na Žižkově. Někdy potkal partu muzikantů a zahrál nějákej jazz. Když jste mu dali do ruky kytaru, zabrnkal tak, že by mu Nedvědi s Nohavicou závideli.

Hudbou doplňoval krásnou atmosféru letního popíjení piva – vůně klobásek, pivo v kelímcích a sem tam jste mohli cítit, jak někdo balí brko. Hrál opravdu výborně. Když viděl, že se lidem líbí, setrvával do hlubokých nočních hodin. Sem tam mu někdo koupil pifko, sem tam mu někdo dál cígo. A on vypadal jak nejšťastnější člověk v celé hospodě.

Nevím, kde přespával ani nevím, jestli měl děti, rodinu. Někdy, když se trošku přiopil přisedával a vyprávěl. Jak už ve 13 uměl hrát na 3 nástroje, jak miluje hudbu a jak dneska mladá generace neví, co je jazz. Trošku posmutněl, ale vzápětí se začal usmívat od ucha k uchu a pochlubil se svou prací.

Ráno chodil po těchto zahrádkách, na snídani mu ze stánku dali nějáké studené párky, které se nesnědly a on začal sbírat prázdné láhve. Tři koruny čistého za každého člověka, který byl líný s touto láhví chodit zpátky do obchodu. On líný nebyl. Takto pracoval a šetřil si.

Viděl jsem ho před měsícem. Už byla zima, ale stejně sme seděli v Riegrových sadech a popíjeli při koukání na fotbal. Jirka přišel se svým všeobímajícím úsměvem, podíval jsem se na něj a říkám: „Ahoj, Jirko, kdes sehnal kytaru?“, on se rozvítil a celý šťastný se pochlubil. Po tři roky, všechny 3 letní měsíce si šetřil, aby si koupil kytaru. Byl to jeho obrovský sen.

Neměl nic. Jen sebe, svou kytaru a tvářil se jako král. A začal nám na ni hrát a zpívat.

Potkal jsem ho včera večer. V Krossu v Holešovicích, přišel, na zádech obal od kytary. Zdravím ho a ptám se, jestli bude hrát i tady. Jirka si sundal obal, otevřel ho. Vevnitř měl dvě mikiny a jedny cigarety. Žádná kytara. Zeptal jsem se, co se stalo.

Jirka se neusmál. Chvíli mlčel a pak řekl, že mu tu kytaru včera ukradli, když spal. Pak se beze slova zvedl, zapálil si a odešel.