Mám rád metro.

Moje první zkušenost byla ve 4 letech. z vyprávění vím, že mi bylo vedro, tak jsem jel „prý“ nahatý od pasu dolů. Existují i fotografie, ale jako společenskou výmluvu odpovídám, že je to jen fotošópa. Nepamatuju si to, tak se to nestalo.

Moje druhá zkušenost byla v 19 letech. Ta už je méně zábavná. Myslel jsem, že revizor je jen nějáký prodavač t-mobilu, tak sem mu na větu: „Jízdenku prosím“ odpověděl „Ne, děkuji. Já spěchám.“.

Dnes jezdím metrem pravidelně a vypozoroval jsem zvláštní věc:

Áčko – je pro rádoby bohaté (to sou ti, co mají prachy, ale ne tak moc, aby si mohli koupit auto). Jezdí tu podnikatelé s notebookem v ruce a paničky v oblečení za 20 tisíc. Podnikatelé se vyznačují vyšším věkem a paničky nesebevědomými pohyby.

Béčko – je pro socky (to sou ti, co nemají prachy a ani je mít nechcou). Jezdí tu bezďáci a 50 leté ženy s jednou plnou taškou Albert a druhou taškou Lídl.

Céčko – je pro studenty (to sou ti, co budou za 5 let jezdit na áčku). Osobně mám „C“ nejraději. Líbí se mi nové soupravy, líbí se mi nuselák, mám rád Chodov, na Hájích se bydlel rok, z Florence a Muzea se dostanete kamkoli, v Holešovicích je Cross… Jezdí tu normální lidi a sexy holky v minisukních, které čtou sexy studentské knížky.

A pointa tohoto článku? Dámy a pánové, blíží se jaro, které znamená všeobecné ženské odhalení a ještě všeobecnější mužské vzrušení. Takže jestli vám můžu radit, jezděte céčkem :)

PS: V pondělí od 4 ráno do 9 ráno nebude jezdit, krom vlaků, ani metro (prej stávka). Ještě že nebudu v Praze…

Když byl v únoru roku 2007 poprvé představen iPhone, znamenalo to jednu z největších revolucí, co se týče vývoje mobilních zařízení. Přestože Apple neměl žádné zkušenosti s telefony, dokázal hned napoprvé udělat telefon s neskutečně promyšleným hardwarem, ale hlavně s nejlepším UI jaké zatím bylo vymyšleno.

Microsoft a jeho Windows Mobile je (nebo spíš byla) neskutečně dementní platforma… uživatelsky nepřehledná, pomalá, nekomfortní na ovládání. Ostatně přestože se „vyvíjí“ již skoro 10 let, na trhu chytrých mobilních telefonů měl před uvedením iPhonu nějakých 12%. Dnes je to procento ještě nižší. Uživatelé ví, že je WM fuj.

Je jasné, že pokud chce Microsoft dohnat náskok, musí přijít s něčím novým. Ok, máme tady Windows Phone. Wow. Přejmenovat již zažitý produkt je oblíbený tah Microsoftu pokaždé, když mu začíná téct do bot (MSN → Live → Bing). Jénomže, ouha, WP je prakticky kopie iPhone. A každá kopie je většinou horší než originál. Proč se snaží pouze „dohánět“ náskok místo toho, aby vymyslel opravdu DŮVOD, proč začít Windows Phone používat. Chce konkurovat (hlavně) iPhone. Ale co přináší BFUčkovi navíc?

Fakt, že Microsoft zareagoval na trend ovládání mobilu prstem po 4 letech (!) není třeba komentovat.

Windows Phone kopíruje:

• Kapacitní displeji ovládanými výhradně prsty – gesta, multi-touch.
• Tlačítko „home“ pro návrat na úvodní obrazovku.
• Nemožnost grafických nástaveb. Uzavřený grafický systém.
• Instalace aplikací výhradně z online obchodu Microsoftu.
• Absence Flashe.
• Omezování uživatele.
• KONCEPT.

Nad KONCEPTEM se trošku zastavím. Když přišel iPhone, nejčtenější a nejoblíbenější čeští publicisté řvali, že „nemá multitasking“. Radku, Windows Phone Series nemá multitasking úplně stejně jako iPhone. Teďka vám to, milý čtenáři, trošku zamíchám. On totiž iPhone vlastně multitasking má. (odbočka: doporučuji pro zasmání slovíčkovou válku na toto téma, aneb když se dvě důležité ega sejdou pod jednou střechou). Je však nutné nedívat se na to jako uživatel Windows – „tady aplikačku zapnu, tady vidím zapnuté a tady přepínám“. Na iPhone se aplikace chovají jako kdyby byly neustále zapnuté a pomocí „home“ tlačítka je minimalizuju a přepnu si jinou. To je onen geniální koncept. Typický Apple přístup – proč dělat věci složitě, když to jde jednoduše.

Systém bude podporovat multitasking! Počítá se s tím, že většina aplikací po spuštění zůstane běžet na pozadí. Ty systémové budou mít samozřejmě vyšší prioritu a pokud dojde paměť RAM, ukončí se programy s nižší prioritou.

~ tak popisuje Windows Phone Jiří Hrma.

Ke konceptu si připočtěte ono home tlačítko, úvodní obrazovku s boxy , tento koncept multitaskingu – pochybujete pořád o tom, že WP je napodobenina iPhone?

Úvodní obrazovka s boxy je funkčně podobá výpisu aplikací v iPhone (ano, i ikonky na iPhone mění svou podobu a zobrazují třeba počet nepřečtených SMSek). Jedinná možnost navíc je přidání obrázků, kontaktu nebo prakticky čehokoli chci. Ale, sorry, to mi zase nepříjde jako takovej hardbreaker.

#WindowsPhone7 vypadá docela pěkně, ale: 1. nějak Microsoftu nevěřím; 2 kde je ta velká revoluce (kromě toho, že kopírují iPhone)? ~ Twitter, Skládanka

Proč Microsoftu nevěřím?

Ale jak znám Microsoft, tak určitě něco poserou… ~ Zdenek Gromnica, Buzz

A serou to klasicky Microsofťácky. WP (z toho, co jsem viděl) obsahuje (ve srovnání s iPhonem) obrovské chyby v použitelnosti.

• zbytečné a zdržující animace,
• text je někdy text, někdy tlačítko,
• systém defaultně nezobrazuje scrollbary, není opticky možné rozlišit, co je rolovací plocha a co ne,
• systém neukazuje kam až se dá vertikálně přepínat, kolik „záložek“ aplikace má,
• a další a další. Zájemci nechť se podívat na toto video

Takže: Kde je ta revoluce 3 letého vývoje? Proč Microsoft nevymyslel něco opravdu lepšího? Proč jen dohání Apple a náskok, který má? Opravdu v Microsoftu dělají tak neschopní lidé? Troufám si tvrdit, že ano.

Demence, demence, demence. Chtěl jsem o tom twítnout, ale nedokážu se vyjádřit ve 140 znacích.

V Microsoftu mají snad zakázáno přemýšlet! O co jde? Ve Windows 7 je „krásná“ funkce nazývající se „seskupování aplikací“. Pokud máte otevřených 5 dokumentů, seskupí se vám na hlavním panelu do jedné ikonky. Ok. To se ještě dá. (je to taky dementní, ale vzhledem k tomu, kolik demence obsahují Windows je to jen kapka v moři)

Ať jsme cool, uděláme to cool! – A co na to uživatel? – Na uživatele nasrath.

…řekli si pravděpodobně v Microsoftu.

V roce 2000 v Mozille implementovali záložky do prohlížeče. BOOM! Jedna z nejgeniálnějších myšlenek v celé historii vývoje prohlížečů. Microsoftu trvalo jen 6 let, než u svého IE7 taby implementoval.

V roce 2009 Microsoft vzal myšlenku tabů a rozhodl se, že to totálně posere. Ve Win7 je totiž jedno, zdali máte otevřeno 10 oken prohlížeče (kdo pamatuje na doby s IE6, pochopí) nebo máte 10 záložek. Na taskbaru se to chová stejně. Každá záložka, jedna aplikace.

Klasické záložky se obrací v hrobě.

Příklad z praxe: pokud máte otevřeno 10 záložek v IE7/8, seskupí se vám na liště programů do jedné ikonky. Abyste se mohli přepnout do prohlížeče přepnout, musíte:

• najet na ikonku IE na taskbaru,
• počkat, až vám vyskočí náhled všech 10 záložek,
• hluboce se zamyslet, kterou stránku chcete navštívit,
• hluboce se zamyslet, kde se tato stránka nachází v seznamu náhledů,
• najet na ni a kliknout.

Voalá? Ne, demence.

( :-D :-D :-D :-D ಠ_ಠ )

Nepoužívám IE. Nechápu lidi, kteří ano. Jestliže někdo dokáže pracovat na IE8 v prostředí Win7 je buď idiot nebo frajer.

(pozn. dokonce i Hulán má stejný názor jako já. Zatímco já ale říkám, že „v Microsoftu jsou idioti“, Radek říká, že sou to „fajn týpci, kteří prostě tak trošku nepatrně jednou za čas, budiž jim odpuštěno, neudělali něco geniálně)

Jééénomže, dneška vyšla nová verze prohlížeče Opera. Tzv. verze 10.50. Chlubí se podporou Windows 7. Mno toto! Takže nyní, když se chci přepnou do prohlížeče, vyjede na mě tato hrůza.

Co na to říct… demence? Zcela určitě. Přejdu na Mac? Zcela určitě. Microsoft sux? Zcela určitě.

Psáno v mírně opilecko-nazelenalé náladě asi týden před stěhováním. Varuji vás: je to článek o Praze, jižním městě, vzpomínkách, sexu, o životě, ale hlavně o hovně. (Jó, a taky o análku, který se mi kroutí a je nějákej malej, ale o tom až později…)

Z práce se vždycky těším domů. Aby ne… kolegům v práci vzkáži „Adiós“, nasadím sluchátka, pustím si „Sto zvířat“ a střemhlav zahučím do metra. Tam strávím nezapomenutelnou podvečerní půlhodinku než dojedu na jižní město alias jižák…

Pro nepražáky: jižák je sídliště na jihu Prahy. Největší sídliště. Představte si 100.000 obyvatel (to je bezmála polovina Brna) v paneláku a tři zastávky metra (z toho jedna konečná). Je tam všechno: paneláky, obchodní centrum, kino, škola, školka, VŠ, domov důchodců, kostel, hřbitov. Takové „malé“ město v městě. Má to jednu nevýhodu: je to obrovská lidská, nesympatická králíkarna. Já sem stejně zvláštní člověk. Dokázal jsem si na tu šeď zvyknout a dokonce jsem párkrát šel na procházku – tzv. „Panelákovku“.

Co na mě tady, na jižáku, čeká? Jeden útulný pokojíček v bytě 3+1. Taky počítač, jó, no. Pak neustlaná postel, špinavé nádobí ze snídaně. Žaluzie ještě zatažené, protože sem je ráno nestihl rozdělat. Přes týden není můj pokoj pokoj – je to doupě s vlastním životem. Na nočním stolku se válí zrazené knížky, které sem nedočetl.

Leží mi tam Kundera, Stainback a Topol pěkně vedle sebe – Nesnesitelná lehkost bitý, Na plechárně ani Kloktat deget mě nebavily. A to dávám knížce šanci prvních 100 stran! Jó, teďka čtu Google Story… ale jenom v metru.

Taky tam leží erotický román – Markýza Bella Patti. Luxusní knížka v případě, že nevíte co koupit babičce na Vánoce. Koupil jsem si ji na doporučení za 10 Kč v antikvariátu. Je to klasicky ženské:

„Měla dojem, že neznámý mrdá ji současně v prdeli, v kundě, mezi kozama, měla dojem, že jeho semeno ji zalévá na několika místech najednou.“

Takové off-line PornTube pro nadržené samičky, které svědí prsty na pravé ruce. Funguje ovšem úžasně, pokud ji „nechtěně“ najde ženská návštěva a „nechtěně“ se začte. Field-tested.

Většinou mívám úžasný bordel po celém pokoji. Například ponožky. Jsem šetřivý typ a když usoudím, že by se ponožky daly ještě použít než je budu prát, hodím je do kouta. A tam pěkně kynou a hoví si. Až je tam 30 párů a já je vyperu. Ještě nikdy jsem snad ponožky takhle nerecykloval, ale… co kdyby! Sicher je sicher.

Mám tady spoustu věcí, které miluju. Postel, která vrzá jen v určitém směru. Resp. každá půlka postele vrzá v jiném směru. Je to trošku složitější… ale… praxí se s tím člověk naučí žít. Mám tu kaktus a jmenuje se análek a je šejdrem, protože se mi kroutí za světlem a je nějákej malej, ale přesto ho mám rád. Mám tady magnetickou tabuli a v zápalu včerejší pozdě-večerní inspirace jsem ji celou pokreslil grafama. Mám tady 30 prázdných lahváčů, kteří diskrétně stojí u stěny. Mám je tam už 9 měsíců a mám je rád. Určitě si vytvořili svoji komunitu a šuškají si, drbají si a povídají si o všem, co v pokoji dělám. Nemám tady lišku ani nic, co by lišku je vzdáleně připomínalo. Mám tady mapu Prahy na stěně a na ní křížkem vyznačené důležité body. Práci, domov a hospody. Ta mapa byl můj první koupený „nábytek“ po nastěhování. Do dneška je přilepená izolepou, kterou jsem kdysi vyfasoval na brigádě v Kauflandu.

To byl, dámy a pánové, můj první vlastní pokoj na který jsem si platil nájem. Pokoj, kde sem mohl masturbovat naprosto bez obav. Pokoj, kde jsem po sexu otevřel okno (a lahváče), vyklonil se ven a nechal pršet na mé nahé tělo (a lahváče). Pokoj, kde jsem si nabíjel první sklo… Byla tam ozvěna, starý, škaredý nábytek a plátěná skříň, ale věřte nebo ne, sakra, nikdy na něj nezapomenu!

Standa se přestěhoval na Vinohrady.

Řeknete si obyčejný bezdomovec – místní, známý bezďák. Nikdy nežebral potupně skrčený a ožralý na Příkopech ani na Národní ani nikde jindy. Měl veselé oči a neudržovaný plnovous. A vždycky se usmíval.

Poprvé jsem ho potkal někdy hned po zimě v hospodě. Přišel, přisedl a začal hrát na foukací harmoniku. Nějákou nesrozumitelnou písničku, ale vypadal strašně šťastně, že ho někdo poslouchá. A pak, aniž by cokoli chtěl, spkojeně odešel.

V létě chodil s půjčenou trumpetou po zahrádkách na Žižkově. Někdy potkal partu muzikantů a zahrál nějákej jazz. Když jste mu dali do ruky kytaru, zabrnkal tak, že by mu Nedvědi s Nohavicou závideli.

Hudbou doplňoval krásnou atmosféru letního popíjení piva – vůně klobásek, pivo v kelímcích a sem tam jste mohli cítit, jak někdo balí brko. Hrál opravdu výborně. Když viděl, že se lidem líbí, setrvával do hlubokých nočních hodin. Sem tam mu někdo koupil pifko, sem tam mu někdo dál cígo. A on vypadal jak nejšťastnější člověk v celé hospodě.

Nevím, kde přespával ani nevím, jestli měl děti, rodinu. Někdy, když se trošku přiopil přisedával a vyprávěl. Jak už ve 13 uměl hrát na 3 nástroje, jak miluje hudbu a jak dneska mladá generace neví, co je jazz. Trošku posmutněl, ale vzápětí se začal usmívat od ucha k uchu a pochlubil se svou prací.

Ráno chodil po těchto zahrádkách, na snídani mu ze stánku dali nějáké studené párky, které se nesnědly a on začal sbírat prázdné láhve. Tři koruny čistého za každého člověka, který byl líný s touto láhví chodit zpátky do obchodu. On líný nebyl. Takto pracoval a šetřil si.

Viděl jsem ho před měsícem. Už byla zima, ale stejně sme seděli v Riegrových sadech a popíjeli při koukání na fotbal. Jirka přišel se svým všeobímajícím úsměvem, podíval jsem se na něj a říkám: „Ahoj, Jirko, kdes sehnal kytaru?“, on se rozvítil a celý šťastný se pochlubil. Po tři roky, všechny 3 letní měsíce si šetřil, aby si koupil kytaru. Byl to jeho obrovský sen.

Neměl nic. Jen sebe, svou kytaru a tvářil se jako král. A začal nám na ni hrát a zpívat.

Potkal jsem ho včera večer. V Krossu v Holešovicích, přišel, na zádech obal od kytary. Zdravím ho a ptám se, jestli bude hrát i tady. Jirka si sundal obal, otevřel ho. Vevnitř měl dvě mikiny a jedny cigarety. Žádná kytara. Zeptal jsem se, co se stalo.

Jirka se neusmál. Chvíli mlčel a pak řekl, že mu tu kytaru včera ukradli, když spal. Pak se beze slova zvedl, zapálil si a odešel.

Ztratíte práci, úspory, přátele a rodinu alias: ztratíte závazky a 20 let života. Je jedno jak. Prostě stojíte na hlavním nádraží v Praze, v kapse máte 600 Kč a mobil s malým kreditem. Co byste udělali?

Já bych prvně šel prodat plazmu. Pak bych sehnal nejlevnější možný nocleh přes noc (tuším za lepší 100Kč se dá něco sehnat) a šel na pohovor do nějakýho Call Centra. ~ nejmenovaný známý

Fuj, chuj s tebou, člověče. Jseš bez závazků, bez JAKÝCHKOLI závazků vůči komukoli a čemukoli a první, co uděláš je, že si půjdeš hledat závazky?

Vzal bych těch 600 Kč a šel se projít po Václaváku. Pěkně pomalu. A na všechny bych se usmíval.

Pak bych se šel někam pořád nažrat. Velkej kuřecí steak a hafo kroket k tomu. Tak moc, že by mi je museli přinést na zvláštním talíře. A tatarku! A seděl bych tam dlouho, dokud bych to celé nesnědl.

Dal bych si pifko, možná dvě a možná taky osum. Pak bych si koupil jedny malborka a zapalovač. Zbytek peněz bych dal tomu nejsympatičtějšímu bezďákovi na celém Václaváku. Už nikdy se totiž nebude opakovat ta situace, kdy mám poslední peníze (pravděpodobně míň peněz jak ten bezďák) a já je někomu dám.

Pak bych šel pod koně na Václaváku, lehnul si tam a čekal, až mě vyhodí policajti. Až by mě vyhodili, šel bych na Karlův most. Zapálil bych si první cigaretu, koukal do vody a nechal se unáše iluzí, že sem na lodi. Stejně, jako jsme to dělali, když jsme byli malí.

Druhý den bych si šel stoupnou na Zličín a jel bych se stopem někam podívat. Odjel bych někam pryč. To je jedno kam. Měl bych zvedlý palec a počítal bych, kolikáté auto mi zastaví.

Přespal bych v lese, přespal bych pod mostem. Vyžebral bych si prachy a zaplatil zálohu na hotel. Nechal bych si na pokoj dovést švédský stůl. Pak bych udělal hotelovou párty s tím, že mi to mají napsat na účet. A ráno bych zdrhnul požárním východem. A nebo ne. Nebo bych zdrhnul až by chtěli zaplatit.

Opět bych cestoval. Po celém světě. Po cestě bych balil řidičky a stopařky. Nechal bych si vykouřit od sympatické 40 leté francouzské nymfomanky někde na odpočívadle na dálnici. A pak bych ji nabídl cigaretu.

V každém městě bych si namlouval domorodce. A kde bych spal? Co bych jedl? Inu, já nevím. A je důležité nad tím přemýšlet?

Pak bych se na ulici srazil s dívkou. Modrokou, blonďanou a nezkušenou. Měla by naivní oči. Leské zorničky, které by oddaně čekaly, co s ním udělám. A nebo černovláskou, usměvavou a dravou. Měla by krásná prsa, trošku větší zadeček se začínající celulitidou a červené šaty. A nebo by byla drobná. Tak drobná a úzká, že by při sexu při každém zásunu vydávala jemné hýkající vzdechy rozkoše. A nebo ne. Kdo ví. Nasliboval bych jí zlaté z nebe a půl království k tomu. A dal bych ji cigaretu.

Zamiloval bych se do ní. Celé 3 dny našeho vztahu bych jí nosil růže a říkal jí, že je ta jedinná. Jak ten nejzamilovanější klučina na světě bych jí vyprávěl příběh o statečném princi na koni, o princezně v bílých šatech a lásce tááááákhle veliké. Hovno. Pak by mě to přešlo. Čtvrtý den bych ojel její nejlepší kamarádku. Jmenovala by se… třeba Radka.

Radka by mě nechala u sebe doma přespat, protože by byl její manžel na dovolené. Její milenec by se zrovna náhodou tu noc věnoval svojí vlastní manželce. Měla by doma bazén a saunu. A tam bych si to s ní k ránu rozdal znova… Hmmm… A pak znova.

Když by se sprchovala, šel bych nahý do kuchně a vytáhl moji krabičku cigaret. Zapálil bych si cigaretu. Vychutnal bych si každý výdech kouře, který by naplnil sterilní a studené prostředí kuchyně. Pak bych zapalovač schoval do krabičky a pěkně ji celou zabalil. Vše bych položil na stůl a nechal ležet. Záhy bych ukradl ze šuplíku 600 Kč a utekl bych…

…a šel se projít na Václavák.

<obvious article>

Programátor obecný (programatoris vulgaris) je nejrozšířenějším divoce žijícím zástupcem matematického ajťáka. Vyskytuje se v mladých, dynamicky se rozvíjejích týmech se smyslem pro humor. Nejčastější čeleď je tzv. PHP programátor, v poslední době ohrožovaný přemnoženým škůdcem tzv. „dot-neťákem“. Živí se psaním několika tisíců řádků kvalitního objektového kódu, o okolním světě mají jen mizivou (případně zkreslenou) představu. Žijí ve svém vlastním Matrixu a jsou přesvědčení, že Prasečí Chřipka vznikla, protože někdo zapomněl středník.

HTML kodér není programátor.

Hledáme webdesignéra/HTML kodéra. Požadované znalosti: validní CSS a HTML, základní podvědomí o SEO, JavaScript a práce s jQuery.

Pokud jste dočetli až sem, ano, řeknu vám za odměnu hlavní myšlenku tohoto článku: HTML kodér není programátor a neměl by dělat JavaScript.

HTML je značkovací jazyk, JavaScript je programovací jazyk. Chtít po kodérovi aktivní znalost JavaScriptu je špatné, protože:

• Programátor má lepší „programátorský“ mindset,
• programátor se lépe naučí s novým frameworkem, JavaScript zvládne rychleji a kvalitněji,
• programátor bude provádět implementaci šablon do CMS a může mnohem lépe vědět, jakým způsobem je nutné JavaScript napsat,
• pokud se kodér nechce profilovat směrem na programátora, je pro něj učení se JavaScriptu slepá vývojová větev.

Neříkám, že kodér by neměl umět JavaScript – naopak, ke kvalitní práci mu musí rozumět na úrovni implementace (stejně, jako musí rozumět základům PHP…). Myslím si však, že chtít po kodérovi něco, co zabere víc jak 5 řádků v jQuery, je špatně. Tuto práci by měl naprogramovat programátor.

Jak to vlastně celé vzniklo?

Před pár lety se lidé dělili na „webdesignéry“ (to jsou ti, kteří dělají webové stránky) a „programátory“ (to jsou ti, kteří se starají, aby server vracel to, co má). Úlohou „webdesignéra“ bylo udělat krásný tabulkový layout a naprogramovat JavaScript, aby se kolečko po najetí změnilo na čtvereček. Ach, jak prosté. Webdesignér se staral o front-end, programátor o back-end.

Kdo mohl tušit, že o pár let později bude svět www dynamičtější více, než Matějská pouť. Kdo mohl vědět o AJAXu, o složitých webových aplikacích… a vůbec: kdo by v té době hádal, že i jednoduchá stránka bude (za vidinou lepší použitelnosti a přehlednosti) prošpikována JavaScriptem?

Bohužel, model tabulkového webdesignéra a serverového programátora přežil do dnešních dní a nikdo si už neuvědomuje, že kodér značkuje zatímco programátor programuje/skrip­tuje.

</obvious article>

A ano, jedinná smysluplná reakce na tento článek je: „Jn“ :-)

Vážení a milí čtenáři, již několik let existuje na internetu mýt. Chybná představa, že grafický návrh internetové stránky je umělecké dílo. A proto se dělají tendry, proto zákazník „neplatí“, když mu návrh „nevyhovuje“ a podobný takový „nepěkná věc“, které se nám, profesionálům, vůbec nelíbí. Proč? Inu.

Fuj! Takhle ne.

Grafik není malíř. Je spíše něco jako architekt. Abych dokázal navrhnout web, nemusím mít umělecké vnímání na úrovni Moneta. Stejně jak u architekta, je mnohem důležitější technika a provedení – znalost pravidel použitelnosti a přístupnosti. Lidé se nechodí na internetové stránky dívat na něco „pěkného“ stejně jako do muzea. Web je informační, konstruktivní, účelný a rychlý.

To si ale spousta lidí neuvědomuje. A dále si myslí, že „grafický návrh“ má něco společného s krásou. Právě tito lidé (je jich většina) zadávají práce takhle hloupě:

Hledám grafika, který mi vytvoří e-shop. Chci moderní a pěkný design. Posílejte mi své návrhy na franta(zavinac)sez­nam.cz. Vyberu si ten, který se mi bude líbit nejvíc.

Nevěříte? Věřte. A nemusí to být jen Franta. Může to být klidně Národní galerie v Praze.

Takže tři otázky jsou:

1. Tendr/soutěž/vý­běrové řízení

Pokud se jedná o např. tendr, měli bychom se zeptat, jaké je skicovné (pokud nějáké je), kolik je účastníku tendru a jaká je cena. A to jako opravdu zeptat. Někdy klient tuto skutečnost zamlčí a dozvíte se jen „Děkuji, váš návrh nebyl vybrán.“ A vy se můžete tvářit nějak takhle, ale to je asi tak všechno, co můžete dělat.

Ptejte se i na cenu. A požadujte, aby vám ji řekl dopředu. Existují totiž lidé, kteří si nechají vytvořit několik návrhů od různých grafiků za různou cenu. A teprve pak se rozhodnout podle nálady a ceny, koho odmění. No fakt, nekecám. I takoví lidé jsou (ve výsledku tedy nevyhraje ani ten nejlepší, ani ten nejlevnější).

2. Informovat se o barvách, logu

Ano, i já jsem si říkal: „Pfff, seru na to. To je zbytečný.“

A pak přišel klient, že #D6E9F8 na pozadí není #E0EFFA, kterou vlastně celá firma všude používá. A prosil. Ať to předělám. A pochopitelně si toho všimnul až těsně před spuštěním projektu, kdy jsou nakódované šablony do HTML a celý systém implementovaný.

Takže hned druhá otázka zní: „Máte nějáké barvy? Nějáké logo? Nějáké prvky specifické pro vaši firmu, které chcete použít? Ne? Oka, vyberu sám, ale pokud budete chtít změnit barevnost, budete platit jak mourovatí.“

3. Wireframy

To nejdůležitější na konec. Já osobně jsem si stanovil jednoduchý ceník. Nedodáte wireframy? Není problém, ale cena za návrh je o 50% vyšší, protože ty wireframy budu muset vytvořit sám.

Bez wireframů nemůže žádný profesionální grafik udělat ani čárku. Čas strávený ve fotošopu je tůze drahý. Už nikdy nechci zažít to tu situaci, kdy mi zákazník řekne v průběhu prací, že by „to menu asi chtěl přece jenom horizontální“. Předělat menu na wireframech je otázka 3 minut. Předělat menu v návrhu je práce na hodinu.

Co na to zákazníci?

Chytrý klient si vybere podle referencí profesionálního grafika, jehož styl se mu líbí. Dodá mu přesný popis stránky, barvy, logo, wireframy. A nechá ho pracovat. Za týden mu na stole za pěknou cenu přistane návrh, se kterým bude spokojený. Měl by s ním být spokojený (styl práce grafika, rozložení prvků i barevnost znal už dopředu). Chytrý klient zaplatí relativně málo, dostane přesně to, co chtěl. Grafik je spokojený, nemusí nic 100× opravovat a má svoje love doma.

Hloupý klient osloví průměrného grafika ať mu udělá web. Grafik maká jak šroubek, několikrát to předělává, potí se, nespí, z nervů vyzvrací vše, co pozře, leč po tomto maratonu se společně s klientem dokopou k docela použitelnému výsledku.

Idiot klient osloví 10 grafiků s tím „ať mu udělají web, že si vybere ten nejpěknější návrh“. Ani jeden z návrhů nebude použitelný. Klientův web bude propadák a za tímto propadákem bude stát 10 kodérů krát 15 hodin práce. Fuj.

Nevěříte?

Oka, představte si, že chce novou garáž. Kterou z možností zvolíte:

a) obejdete 5 architektů, ať vám navrhnou krásnou garáž, že si pak vyberete tu nejpěknější

a nebo

b) vezmete si jednoho kvalitního a s tím navážete spolupráci?

Pokud jste si přece jenom vybrali možnost a), možná by jste se měli někdy zajít podívat ven, jak vlastně ten svět vypadá. Baráky, které spadnou při první bouřce se moc často nestaví. Webů, které nikdo nepoužívá a zejí prázdnout, je jako hub po dešti. Proč asi.

Nedávno jsem zpracovával webovou stránku pro jeden pražský bazén. Přemýšlel jsem, zda-li implementovat mikroformáty. Několikrát jsem při schůzkách přistihl, jak řediteli bazénu vysvětluju výhody mikroformátů a důvody, proč by je měl na své stránce požadovat. Nebylo to poprvé, co jsem jsem se snažil nějakému „velkému řediteli“ vysvětlit princip nových technologií.

Ředitelé jsou obchodně založení lidé – nerozumí technickým věcem. Řeči o nějakých nějákém HTML jsou zcela zbytečné. Nerozumí jim. Potřeboval jsem mu vysvětlit, jaký praktický zisk mají mikroformáty pro jeho zákazníky a podnikání. Kdybych mohl, dal bych mu přečíst tento článek.

Co jsou to mikroformáty

Mikroformáty (anglicky: microformats) jsou technologie, pomocí které dokáží počítače „číst“ text. Díky mikroformátům můžete převést důležité údaje do strojově čitelné podoby.

Přístroje plné tranzistorů, pojistek, plošných spojů a hejblátek nedokáží logicky přemýšlet nad textem – člověk umí rozlišit, kde se na stránce nachází adresa, různé seznamy či jiná data… Pro počítače je to jen změť čísel a znaků. Mikroformáty prakticky říkají strojům, která část textu značí kontaktní informace, která různé plánovací údaje (data, čas) nebo která část textu je pouze reklama apod.

Můžeme říct, že mikroformáty pomáhají počítačům číst text. To je velice užitečné. Jakmile počítač pozná, který text nese jakou informaci, může s ní dále pracovat a nějak ji užitečně použít. Ukážu to na příkladu. Když prohlížeč ví, která část textu na stránce je adresa, může uživateli nabídnout možnost přímého exportu do adresáře. Když vyhledávací robot, který navštíví váš web ví, co je reklama, může ji jako reklamu zaindexovat a následně s ní podobně nakládat.

Co přináší mikroformáty uživatelům?

Mezi prohlížeče, které dnes v základu podporují mikroformáty patří prakticky pouze Opera (a to ještě podporuje pouze jeden, ne moc rozšířený druh). V ostatních prohlížečích je podpora možná jenom s použitím pluginů, anebo různých vylepšeních. Blýská se však na lepší časy. Vývojáři všech hlavních browserů oznámili, že chystají podporu mikroformátů v dalších verzích.

Pro FireFox existuje velmi pěkný doplněk – jmenuje se Operator (má více jak 100.000 stažení). Operator umožňuje ukládat adresu na stránce jako „vizitku“, umí přidávat události do Google Kalendáře případně vyhledat adresu na Seznam Mapách. Práce s ním je opravdu luxusní.

Pro ostatní je zde například možnost speciálních „záložek“ založených na JavaScriptu. Na stránkách, které implementovali mikroformáty, dokáží plně identifikovat všechny kontaktní údaje, adresu, jméno firmy, URL stránky nebo telefonní číslo.

Data zjištěná pomocí mikroformátů lze využít mnoha způsoby. Například: uživatel může přidat kontaktní údaje do Outlooku, současně si může zobrazit adresu na Google Maps, poslat vizitku skrz bluetooth do svého telefonu a nakonec si pomocí jednoho kliku vytvoří událost v kalendáři. Toto vše jen díky tomu, že počítače dokážou „číst“ webové stránky.

Internet Explorer 8 by měl obsahovat podobnou funkci, tzv. webslices. Pomocí této technologie bude možné označit část obsahu jako „pravidelně aktualizovanou“. Uživatel si poté může nastavit prohlížeč, aby ho informoval pokaždé, když dojde ke změně aktualizované části. To vše jen pomocí malého kousku kódu – bez složitých hlídacích systémů nebo e-mailového upozorňování.

Co přináší mikroformáty mně?

Více zákazníků, více návštěvníků. Pokud uživateli nabídnete možnost uložit si váš kontakt jako vizitku, zvětšíme tím také pravděpodobnost, že vás kontaktujte.

Ukáži to na příkladu bazénu, který jsem zmiňoval v úvodu. Když budu jako uživatel procházet pražské bazény a rozhodovat se, kam zajít, budu porovnávat několik faktorů. Je to cena, otevírací doba, ale také dostupnost a rychlost, s jakou ony informace najdu. Pokud bych se dostal na stránku bazénu, který implementoval mikroformáty, okamžitě bych si adresu zobrazil na Google Maps. Je velká pravděpodobnost, že bych si uložil kontakt na bazén do adresáře a hned druhý den bych si tam šel zaplavat.

Mikroformáty v použití s API

Tím, že umožníme počítačům číst data z webových stránek, můžeme jednoduše posílat data do některých aplikací, které mají API (například Google Maps). Mikroformáty jsou vloženy přímo v HTML, a proto není třeba vytvářet speciální soubory (např. XML, RSS) pouze za účelem strojové čitelnosti (jak tomu bylo doposud nutné).

Vývojáři mikroformátů nabízejí velmi rozsáhlou dokumentaci a také podporu. Již dnes jsou mikroformáty velmi dobře popsané a mají rozsáhlou základnou uživatelů.

Vedle informací o adrese a datech můžou mikroformáty nést další údaje: vztahy mezi uživateli (užitečné pro sociální sítě), datově určené seznamy, strukturované životopisy, recenze nebo recepty a návody. Některé se ještě pořád vyvíjí, některé nově vznikají. Účel však zůstává stejný: poskytnou počítačům strojově čitelné informace tak, aby šly snáze zpracovávat, indexovat, ukládat, hledat nebo jakkoli jinak používat.

Integrace mikroformátů do stránek

To nejlepší na mikroformátech je, že nevyžadují žádnou investici, žádný speciální software nebo jiné technologie. Jsou prostě založené na jednoduchých, předem daných pravidlech v obyčejném kódu.

V závislosti na tom, jak moc jsou vaše stránky rozsáhlé (kolik dat k naformátování je potřeba), by neměla implementace trvat déle jak jeden. U obyčejných stránek je to práce ani ne na hodinu. Pokud právě děláte redesign vašeho webu, je čas ztrávený na správném integrování mikroformátů úplně zanedbatelný.

Jak začít?

Jestliže si myslíte, že by pro vás mikroformáty mohly být užitečné a chtěli by jste je implementovat do vašich stránek, kontakujte vašeho poskytovale stránek. Skládanka webové studio implementuje mikroformáty do všech nových projektů. Implementace mikroformátu není pro zkušeného webdesignéra nic složitého.

Existují také pluginy pro nejpoužívanější redakční systémy (například Wordpress). Pokud spravujete stránky pomocí našeho redakčního systému Zeed, nemusíte si s implementací mikroformátu dělat starosti – Zeed umí strukturovat základní data plně automaticky.

Z velkých společností podporují (a implementovali) mikroformáty například Google, Last.fm, LinkedIn nebo třeba Twitter.

Další informace o mikoformátech:

• Český informační web o mikroformátech
• Seriál kódujeme s mikroformáty
• S mikroformáty přijde Web 3.0

Článek je volným překladem textu Microformats for business owners.

Jak se holka maluje aneb: proč se make-up jmenuje make-up?

Mezi zážitky, které nechce žádný (normální) kluk nikdy zažít patří:

1. sledovat, jak holka vyměňuje žárovku
2. sledovat, jak se holka líčí a maluje
3. sledovat, jak jiný kluk mastrubuje

Já byl u TOHO… když se moje LTR (LTR, to je jako… prostě holka se kterou chodím, long-term-relationship… jako… dlouho-dobý-vztah… rozumíte, ne?) líčila a připravovala na ples.

Část první: Obličej

1. krém – prej na nic (!). Používá ho, cituji: „jen tak, protože… hmm… nevím“.

2. korektor – LTR: „Abych neměla kruhy pod očima a táááák…“.

3. furt ještě korektor, aby neměla kruhy pod očima a tááák.

4. …a ještě pořád korektor – ne fakt, seriózně. Korektor byl velmi časově náročná činnost. Ach ty kruhy pod očima.

Teďka pauza, kdy se na mě moje milá hnusně dívá. Hádám, že toto není součást standardního líčení.

5. make-up na tváře = překlad: „doplnit“. Nechápu, proč se to jmenuje make-up. Make-up je jinak malá hnědá krabička s malým množstvím hnědé látky, kterou si ve velkém množství nanáší na obličej.

6. make-up na čelo

Já: „K čemu to je?“
LTR: „Abych měla hezkou pleť.“
Já: „A kdy to začne účinkovat?“
LTR: ಠ_ಠ

7. jelení lůj – ten znám. Taky ho používám. Jednou, dvakrát do roka.

8. PUDR! – To zní strašně cool. Představte si třeba redakční systém, které se jmenuje „PUDR!“

Já: „K čemu to je?“
LTR: „Aby ten make-up vydržel a člověk se neleskl.“
Já: „Aha, něco jako když si necháš navoskovat kapotu auta.“
LTR: ಠ_ಠ

9. tvářenka – jo, opravdu: tvářenka. To je jako na tvář.

Já: „K čemu to je?“
LTR: „Abych měla hezky červené tváře.“
Já: „A když si dát tvářenku na čelo, tak uděláš bluescreen?“
LTR: ಠ_ಠ

Na mojí milé jde už vidět progress úprav. Má pěknou pleť a růžové tváře. Máme za sebou jednu čtvrtinu líčení.

Teďka se asi 5 minut přehrabovala v jakési brašničce a vytáhla 3 vysoké lahvičky se slovy: „Na to příjde řada za chvilku“. Nyní však odběhla pro…

10. stíny na oči – to jsou takové to barvičky nad očima. Nikdy mě nenapadlo, že je to tak složitá činnost. Vono se to musí vystínovat!

11. stíny na oči barva číslo dvě – Jn, s jednou barvičkou přechod neuděláš.

12. tužka na oči – slouží pro zvětšení očí tím, že se udělá černá linka okolo oka. Prej.

13. průhledná řasenka – Průhledná! Ano, pánové, průhledná. To je prej proto, aby ta neprůhledná (viz. krok číslo 15) dýl vydržela.

14. kleštičky na řasy – ty jsou k tomu, aby měla natočené řasy. Směrem nahorů. LTR u toho dělá „Au“ a stojí asi 5 cm od zrcadla. To chytne řasy do takových kleštiček, zlomí je nahoru, pak vyčkává, až se pořádně zalomí a pak teprve pustí. Užasné.

15. černá (neprůhledná) řasenka – na zvětšení objemu

16. černá (neprůhledná) řasenka – na zvětšení prodloužení

Nečekal jsem, že i holky mají způsoby jak zvětšit objem a délku…

Část druhá: Vlasy.

1. rozčesání
2. sponky – kdybych měl silný magnet, užiju si hodně legrace.
3. lak na vlasy – to je taková forma lepidla ve spreji
4. lesk na vlasy
5. třpytky na vlasy

Část třetí: Finiš.

1. naušnice
2. řetízek
3. spodní prádlo – takové sexy. Che, che…
4. silonky – takové ty sexy, které se nemusí sundávat když dojde na „věc“. Che, che, che…
5. šaty – takové sexy, které se nemusí sundávat když dojde na „věc“. Che, che, che, che…
6. deodorant
7. deodorat číslo dvě – když jsem se ptal, proč má dva deodoranty, odpověděla, že neví, že je na to zvyklá.
8. parfém
9. lesk
10. rtěnka

Celkový počet kroků: 31 v délce asi hodiny. A to nepočítám věci spojené se sprchováním, holením, trháním obočí, čištěním zubů atd. atd. atd.

Jen pro zajímavost, mé chystání:

Část jedna: obličej

1. krém

Část druhá: vlasy

1. NULL

Část třetí: Finiš.

1. spodní prádlo
2. gatě, košile, sako, kravata
3. deodorant

Celkový počet kroků u kluka: 4 v délce asi 5 minut.

Když tak nad tím přemýšlím… dokážete si vybavit nějákou činnost, které kluk standardně dělá déle než holky?