<obvious article>

Programátor obecný (programatoris vulgaris) je nejrozšířenějším divoce žijícím zástupcem matematického ajťáka. Vyskytuje se v mladých, dynamicky se rozvíjejích týmech se smyslem pro humor. Nejčastější čeleď je tzv. PHP programátor, v poslední době ohrožovaný přemnoženým škůdcem tzv. „dot-neťákem“. Živí se psaním několika tisíců řádků kvalitního objektového kódu, o okolním světě mají jen mizivou (případně zkreslenou) představu. Žijí ve svém vlastním Matrixu a jsou přesvědčení, že Prasečí Chřipka vznikla, protože někdo zapomněl středník.

HTML kodér není programátor.

Hledáme webdesignéra/HTML kodéra. Požadované znalosti: validní CSS a HTML, základní podvědomí o SEO, JavaScript a práce s jQuery.

Pokud jste dočetli až sem, ano, řeknu vám za odměnu hlavní myšlenku tohoto článku: HTML kodér není programátor a neměl by dělat JavaScript.

HTML je značkovací jazyk, JavaScript je programovací jazyk. Chtít po kodérovi aktivní znalost JavaScriptu je špatné, protože:

• Programátor má lepší „programátorský“ mindset,
• programátor se lépe naučí s novým frameworkem, JavaScript zvládne rychleji a kvalitněji,
• programátor bude provádět implementaci šablon do CMS a může mnohem lépe vědět, jakým způsobem je nutné JavaScript napsat,
• pokud se kodér nechce profilovat směrem na programátora, je pro něj učení se JavaScriptu slepá vývojová větev.

Neříkám, že kodér by neměl umět JavaScript – naopak, ke kvalitní práci mu musí rozumět na úrovni implementace (stejně, jako musí rozumět základům PHP…). Myslím si však, že chtít po kodérovi něco, co zabere víc jak 5 řádků v jQuery, je špatně. Tuto práci by měl naprogramovat programátor.

Jak to vlastně celé vzniklo?

Před pár lety se lidé dělili na „webdesignéry“ (to jsou ti, kteří dělají webové stránky) a „programátory“ (to jsou ti, kteří se starají, aby server vracel to, co má). Úlohou „webdesignéra“ bylo udělat krásný tabulkový layout a naprogramovat JavaScript, aby se kolečko po najetí změnilo na čtvereček. Ach, jak prosté. Webdesignér se staral o front-end, programátor o back-end.

Kdo mohl tušit, že o pár let později bude svět www dynamičtější více, než Matějská pouť. Kdo mohl vědět o AJAXu, o složitých webových aplikacích… a vůbec: kdo by v té době hádal, že i jednoduchá stránka bude (za vidinou lepší použitelnosti a přehlednosti) prošpikována JavaScriptem?

Bohužel, model tabulkového webdesignéra a serverového programátora přežil do dnešních dní a nikdo si už neuvědomuje, že kodér značkuje zatímco programátor programuje/skrip­tuje.

</obvious article>

A ano, jedinná smysluplná reakce na tento článek je: „Jn“ :-)

Vážení a milí čtenáři, již několik let existuje na internetu mýt. Chybná představa, že grafický návrh internetové stránky je umělecké dílo. A proto se dělají tendry, proto zákazník „neplatí“, když mu návrh „nevyhovuje“ a podobný takový „nepěkná věc“, které se nám, profesionálům, vůbec nelíbí. Proč? Inu.

Fuj! Takhle ne.

Grafik není malíř. Je spíše něco jako architekt. Abych dokázal navrhnout web, nemusím mít umělecké vnímání na úrovni Moneta. Stejně jak u architekta, je mnohem důležitější technika a provedení – znalost pravidel použitelnosti a přístupnosti. Lidé se nechodí na internetové stránky dívat na něco „pěkného“ stejně jako do muzea. Web je informační, konstruktivní, účelný a rychlý.

To si ale spousta lidí neuvědomuje. A dále si myslí, že „grafický návrh“ má něco společného s krásou. Právě tito lidé (je jich většina) zadávají práce takhle hloupě:

Hledám grafika, který mi vytvoří e-shop. Chci moderní a pěkný design. Posílejte mi své návrhy na franta(zavinac)sez­nam.cz. Vyberu si ten, který se mi bude líbit nejvíc.

Nevěříte? Věřte. A nemusí to být jen Franta. Může to být klidně Národní galerie v Praze.

Takže tři otázky jsou:

1. Tendr/soutěž/vý­běrové řízení

Pokud se jedná o např. tendr, měli bychom se zeptat, jaké je skicovné (pokud nějáké je), kolik je účastníku tendru a jaká je cena. A to jako opravdu zeptat. Někdy klient tuto skutečnost zamlčí a dozvíte se jen „Děkuji, váš návrh nebyl vybrán.“ A vy se můžete tvářit nějak takhle, ale to je asi tak všechno, co můžete dělat.

Ptejte se i na cenu. A požadujte, aby vám ji řekl dopředu. Existují totiž lidé, kteří si nechají vytvořit několik návrhů od různých grafiků za různou cenu. A teprve pak se rozhodnout podle nálady a ceny, koho odmění. No fakt, nekecám. I takoví lidé jsou (ve výsledku tedy nevyhraje ani ten nejlepší, ani ten nejlevnější).

2. Informovat se o barvách, logu

Ano, i já jsem si říkal: „Pfff, seru na to. To je zbytečný.“

A pak přišel klient, že #D6E9F8 na pozadí není #E0EFFA, kterou vlastně celá firma všude používá. A prosil. Ať to předělám. A pochopitelně si toho všimnul až těsně před spuštěním projektu, kdy jsou nakódované šablony do HTML a celý systém implementovaný.

Takže hned druhá otázka zní: „Máte nějáké barvy? Nějáké logo? Nějáké prvky specifické pro vaši firmu, které chcete použít? Ne? Oka, vyberu sám, ale pokud budete chtít změnit barevnost, budete platit jak mourovatí.“

3. Wireframy

To nejdůležitější na konec. Já osobně jsem si stanovil jednoduchý ceník. Nedodáte wireframy? Není problém, ale cena za návrh je o 50% vyšší, protože ty wireframy budu muset vytvořit sám.

Bez wireframů nemůže žádný profesionální grafik udělat ani čárku. Čas strávený ve fotošopu je tůze drahý. Už nikdy nechci zažít to tu situaci, kdy mi zákazník řekne v průběhu prací, že by „to menu asi chtěl přece jenom horizontální“. Předělat menu na wireframech je otázka 3 minut. Předělat menu v návrhu je práce na hodinu.

Co na to zákazníci?

Chytrý klient si vybere podle referencí profesionálního grafika, jehož styl se mu líbí. Dodá mu přesný popis stránky, barvy, logo, wireframy. A nechá ho pracovat. Za týden mu na stole za pěknou cenu přistane návrh, se kterým bude spokojený. Měl by s ním být spokojený (styl práce grafika, rozložení prvků i barevnost znal už dopředu). Chytrý klient zaplatí relativně málo, dostane přesně to, co chtěl. Grafik je spokojený, nemusí nic 100× opravovat a má svoje love doma.

Hloupý klient osloví průměrného grafika ať mu udělá web. Grafik maká jak šroubek, několikrát to předělává, potí se, nespí, z nervů vyzvrací vše, co pozře, leč po tomto maratonu se společně s klientem dokopou k docela použitelnému výsledku.

Idiot klient osloví 10 grafiků s tím „ať mu udělají web, že si vybere ten nejpěknější návrh“. Ani jeden z návrhů nebude použitelný. Klientův web bude propadák a za tímto propadákem bude stát 10 kodérů krát 15 hodin práce. Fuj.

Nevěříte?

Oka, představte si, že chce novou garáž. Kterou z možností zvolíte:

a) obejdete 5 architektů, ať vám navrhnou krásnou garáž, že si pak vyberete tu nejpěknější

a nebo

b) vezmete si jednoho kvalitního a s tím navážete spolupráci?

Pokud jste si přece jenom vybrali možnost a), možná by jste se měli někdy zajít podívat ven, jak vlastně ten svět vypadá. Baráky, které spadnou při první bouřce se moc často nestaví. Webů, které nikdo nepoužívá a zejí prázdnout, je jako hub po dešti. Proč asi.

Nedávno jsem zpracovával webovou stránku pro jeden pražský bazén. Přemýšlel jsem, zda-li implementovat mikroformáty. Několikrát jsem při schůzkách přistihl, jak řediteli bazénu vysvětluju výhody mikroformátů a důvody, proč by je měl na své stránce požadovat. Nebylo to poprvé, co jsem jsem se snažil nějakému „velkému řediteli“ vysvětlit princip nových technologií.

Ředitelé jsou obchodně založení lidé – nerozumí technickým věcem. Řeči o nějakých nějákém HTML jsou zcela zbytečné. Nerozumí jim. Potřeboval jsem mu vysvětlit, jaký praktický zisk mají mikroformáty pro jeho zákazníky a podnikání. Kdybych mohl, dal bych mu přečíst tento článek.

Co jsou to mikroformáty

Mikroformáty (anglicky: microformats) jsou technologie, pomocí které dokáží počítače „číst“ text. Díky mikroformátům můžete převést důležité údaje do strojově čitelné podoby.

Přístroje plné tranzistorů, pojistek, plošných spojů a hejblátek nedokáží logicky přemýšlet nad textem – člověk umí rozlišit, kde se na stránce nachází adresa, různé seznamy či jiná data… Pro počítače je to jen změť čísel a znaků. Mikroformáty prakticky říkají strojům, která část textu značí kontaktní informace, která různé plánovací údaje (data, čas) nebo která část textu je pouze reklama apod.

Můžeme říct, že mikroformáty pomáhají počítačům číst text. To je velice užitečné. Jakmile počítač pozná, který text nese jakou informaci, může s ní dále pracovat a nějak ji užitečně použít. Ukážu to na příkladu. Když prohlížeč ví, která část textu na stránce je adresa, může uživateli nabídnout možnost přímého exportu do adresáře. Když vyhledávací robot, který navštíví váš web ví, co je reklama, může ji jako reklamu zaindexovat a následně s ní podobně nakládat.

Co přináší mikroformáty uživatelům?

Mezi prohlížeče, které dnes v základu podporují mikroformáty patří prakticky pouze Opera (a to ještě podporuje pouze jeden, ne moc rozšířený druh). V ostatních prohlížečích je podpora možná jenom s použitím pluginů, anebo různých vylepšeních. Blýská se však na lepší časy. Vývojáři všech hlavních browserů oznámili, že chystají podporu mikroformátů v dalších verzích.

Pro FireFox existuje velmi pěkný doplněk – jmenuje se Operator (má více jak 100.000 stažení). Operator umožňuje ukládat adresu na stránce jako „vizitku“, umí přidávat události do Google Kalendáře případně vyhledat adresu na Seznam Mapách. Práce s ním je opravdu luxusní.

Pro ostatní je zde například možnost speciálních „záložek“ založených na JavaScriptu. Na stránkách, které implementovali mikroformáty, dokáží plně identifikovat všechny kontaktní údaje, adresu, jméno firmy, URL stránky nebo telefonní číslo.

Data zjištěná pomocí mikroformátů lze využít mnoha způsoby. Například: uživatel může přidat kontaktní údaje do Outlooku, současně si může zobrazit adresu na Google Maps, poslat vizitku skrz bluetooth do svého telefonu a nakonec si pomocí jednoho kliku vytvoří událost v kalendáři. Toto vše jen díky tomu, že počítače dokážou „číst“ webové stránky.

Internet Explorer 8 by měl obsahovat podobnou funkci, tzv. webslices. Pomocí této technologie bude možné označit část obsahu jako „pravidelně aktualizovanou“. Uživatel si poté může nastavit prohlížeč, aby ho informoval pokaždé, když dojde ke změně aktualizované části. To vše jen pomocí malého kousku kódu – bez složitých hlídacích systémů nebo e-mailového upozorňování.

Co přináší mikroformáty mně?

Více zákazníků, více návštěvníků. Pokud uživateli nabídnete možnost uložit si váš kontakt jako vizitku, zvětšíme tím také pravděpodobnost, že vás kontaktujte.

Ukáži to na příkladu bazénu, který jsem zmiňoval v úvodu. Když budu jako uživatel procházet pražské bazény a rozhodovat se, kam zajít, budu porovnávat několik faktorů. Je to cena, otevírací doba, ale také dostupnost a rychlost, s jakou ony informace najdu. Pokud bych se dostal na stránku bazénu, který implementoval mikroformáty, okamžitě bych si adresu zobrazil na Google Maps. Je velká pravděpodobnost, že bych si uložil kontakt na bazén do adresáře a hned druhý den bych si tam šel zaplavat.

Mikroformáty v použití s API

Tím, že umožníme počítačům číst data z webových stránek, můžeme jednoduše posílat data do některých aplikací, které mají API (například Google Maps). Mikroformáty jsou vloženy přímo v HTML, a proto není třeba vytvářet speciální soubory (např. XML, RSS) pouze za účelem strojové čitelnosti (jak tomu bylo doposud nutné).

Vývojáři mikroformátů nabízejí velmi rozsáhlou dokumentaci a také podporu. Již dnes jsou mikroformáty velmi dobře popsané a mají rozsáhlou základnou uživatelů.

Vedle informací o adrese a datech můžou mikroformáty nést další údaje: vztahy mezi uživateli (užitečné pro sociální sítě), datově určené seznamy, strukturované životopisy, recenze nebo recepty a návody. Některé se ještě pořád vyvíjí, některé nově vznikají. Účel však zůstává stejný: poskytnou počítačům strojově čitelné informace tak, aby šly snáze zpracovávat, indexovat, ukládat, hledat nebo jakkoli jinak používat.

Integrace mikroformátů do stránek

To nejlepší na mikroformátech je, že nevyžadují žádnou investici, žádný speciální software nebo jiné technologie. Jsou prostě založené na jednoduchých, předem daných pravidlech v obyčejném kódu.

V závislosti na tom, jak moc jsou vaše stránky rozsáhlé (kolik dat k naformátování je potřeba), by neměla implementace trvat déle jak jeden. U obyčejných stránek je to práce ani ne na hodinu. Pokud právě děláte redesign vašeho webu, je čas ztrávený na správném integrování mikroformátů úplně zanedbatelný.

Jak začít?

Jestliže si myslíte, že by pro vás mikroformáty mohly být užitečné a chtěli by jste je implementovat do vašich stránek, kontakujte vašeho poskytovale stránek. Skládanka webové studio implementuje mikroformáty do všech nových projektů. Implementace mikroformátu není pro zkušeného webdesignéra nic složitého.

Existují také pluginy pro nejpoužívanější redakční systémy (například Wordpress). Pokud spravujete stránky pomocí našeho redakčního systému Zeed, nemusíte si s implementací mikroformátu dělat starosti – Zeed umí strukturovat základní data plně automaticky.

Z velkých společností podporují (a implementovali) mikroformáty například Google, Last.fm, LinkedIn nebo třeba Twitter.

Další informace o mikoformátech:

• Český informační web o mikroformátech
• Seriál kódujeme s mikroformáty
• S mikroformáty přijde Web 3.0

Článek je volným překladem textu Microformats for business owners.

Jak se holka maluje aneb: proč se make-up jmenuje make-up?

Mezi zážitky, které nechce žádný (normální) kluk nikdy zažít patří:

1. sledovat, jak holka vyměňuje žárovku
2. sledovat, jak se holka líčí a maluje
3. sledovat, jak jiný kluk mastrubuje

Já byl u TOHO… když se moje LTR (LTR, to je jako… prostě holka se kterou chodím, long-term-relationship… jako… dlouho-dobý-vztah… rozumíte, ne?) líčila a připravovala na ples.

Část první: Obličej

1. krém – prej na nic (!). Používá ho, cituji: „jen tak, protože… hmm… nevím“.

2. korektor – LTR: „Abych neměla kruhy pod očima a táááák…“.

3. furt ještě korektor, aby neměla kruhy pod očima a tááák.

4. …a ještě pořád korektor – ne fakt, seriózně. Korektor byl velmi časově náročná činnost. Ach ty kruhy pod očima.

Teďka pauza, kdy se na mě moje milá hnusně dívá. Hádám, že toto není součást standardního líčení.

5. make-up na tváře = překlad: „doplnit“. Nechápu, proč se to jmenuje make-up. Make-up je jinak malá hnědá krabička s malým množstvím hnědé látky, kterou si ve velkém množství nanáší na obličej.

6. make-up na čelo

Já: „K čemu to je?“
LTR: „Abych měla hezkou pleť.“
Já: „A kdy to začne účinkovat?“
LTR: ಠ_ಠ

7. jelení lůj – ten znám. Taky ho používám. Jednou, dvakrát do roka.

8. PUDR! – To zní strašně cool. Představte si třeba redakční systém, které se jmenuje „PUDR!“

Já: „K čemu to je?“
LTR: „Aby ten make-up vydržel a člověk se neleskl.“
Já: „Aha, něco jako když si necháš navoskovat kapotu auta.“
LTR: ಠ_ಠ

9. tvářenka – jo, opravdu: tvářenka. To je jako na tvář.

Já: „K čemu to je?“
LTR: „Abych měla hezky červené tváře.“
Já: „A když si dát tvářenku na čelo, tak uděláš bluescreen?“
LTR: ಠ_ಠ

Na mojí milé jde už vidět progress úprav. Má pěknou pleť a růžové tváře. Máme za sebou jednu čtvrtinu líčení.

Teďka se asi 5 minut přehrabovala v jakési brašničce a vytáhla 3 vysoké lahvičky se slovy: „Na to příjde řada za chvilku“. Nyní však odběhla pro…

10. stíny na oči – to jsou takové to barvičky nad očima. Nikdy mě nenapadlo, že je to tak složitá činnost. Vono se to musí vystínovat!

11. stíny na oči barva číslo dvě – Jn, s jednou barvičkou přechod neuděláš.

12. tužka na oči – slouží pro zvětšení očí tím, že se udělá černá linka okolo oka. Prej.

13. průhledná řasenka – Průhledná! Ano, pánové, průhledná. To je prej proto, aby ta neprůhledná (viz. krok číslo 15) dýl vydržela.

14. kleštičky na řasy – ty jsou k tomu, aby měla natočené řasy. Směrem nahorů. LTR u toho dělá „Au“ a stojí asi 5 cm od zrcadla. To chytne řasy do takových kleštiček, zlomí je nahoru, pak vyčkává, až se pořádně zalomí a pak teprve pustí. Užasné.

15. černá (neprůhledná) řasenka – na zvětšení objemu

16. černá (neprůhledná) řasenka – na zvětšení prodloužení

Nečekal jsem, že i holky mají způsoby jak zvětšit objem a délku…

Část druhá: Vlasy.

1. rozčesání
2. sponky – kdybych měl silný magnet, užiju si hodně legrace.
3. lak na vlasy – to je taková forma lepidla ve spreji
4. lesk na vlasy
5. třpytky na vlasy

Část třetí: Finiš.

1. naušnice
2. řetízek
3. spodní prádlo – takové sexy. Che, che…
4. silonky – takové ty sexy, které se nemusí sundávat když dojde na „věc“. Che, che, che…
5. šaty – takové sexy, které se nemusí sundávat když dojde na „věc“. Che, che, che, che…
6. deodorant
7. deodorat číslo dvě – když jsem se ptal, proč má dva deodoranty, odpověděla, že neví, že je na to zvyklá.
8. parfém
9. lesk
10. rtěnka

Celkový počet kroků: 31 v délce asi hodiny. A to nepočítám věci spojené se sprchováním, holením, trháním obočí, čištěním zubů atd. atd. atd.

Jen pro zajímavost, mé chystání:

Část jedna: obličej

1. krém

Část druhá: vlasy

1. NULL

Část třetí: Finiš.

1. spodní prádlo
2. gatě, košile, sako, kravata
3. deodorant

Celkový počet kroků u kluka: 4 v délce asi 5 minut.

Když tak nad tím přemýšlím… dokážete si vybavit nějákou činnost, které kluk standardně dělá déle než holky?

RedMeat komix.

Tak nějak mě poslední dobou nechce psát. Je to sice starší komix, ani jsem ho nedělal já, ale dneska mě v práci rozesmál, tak se o něj s vámi dělím :-).

1. díl seriálu „Hovory s ČW“:
Yuhů – Jak Psát Web vs. HeWeR – Skládanka.

Byl červen roku 2006, Standa byl čerstě narozené webdesignérské batole a, do teď nevím proč, napadlo mě, že udělám seriál rozhovorů s osobnostmi českého webdesignu.

Ale protože jsem lemra líná, dostl jsem se k publikování až dnes :-)

HeWeR: Kdy si poprvé viděl počítač? Zaujal tě tehdy?

Yuhů: Někdy asi v roce 85 na jaře, Commodore u spolužáka. Byly na tom hry, takže super.

HeWeR: Myslíš si, že jakmile bude mít Google v Praze pobočku (tzn. lokalizace všech jeho služeb), bude oslabena pozice Seznamu jakožto nejpoužívanějšího vyhledávacího systému v ČR?

Yuhů: Ale vždyť Google nic takového v Praze mít v dohledné době nebude! Dvě nesouvisející věci: Za prvé Google chce někde tady ve střední Evropě dělat ryze vývojářské centrum pro své světové služby, žádné lokalizace. Za druhé ano, bude tady sedět pár lidí z podpory a z obchodu, aby mohli objíždět agentury osobně, ale to nehraje roli.

Lokalizace se dělají částečně v Dublinu a částečně pomocí vzdálených konzultantů řízených z Kalifornie. Podstatná pro český vyhledávací trh je pro Google doména google.cz, nikoli pobočka.

Pozice Seznamu je potenciálně zeslabena nebo zesílena mnohem víc různými jinými věcmi, například tím, když Seznam sežene šikovného programátora nebo tím, když Microsoft vydá nový prohlížeč se zabudovaným hledáním. Pobočce Google držím palce, ale než tu bude, stane se spousta věcí.

HeWeR: Inteligence vyhledávačů neustále roste, den ode dne nám nabízejí lepší výsledky hledání. Myslíš si, že bude v budoucnu potřeba SEO? Nezanikne tato věda s příchodem „inteligentních vyhledávačů“?

Yuhů: Inteligentní vyhledávač potřebuje inteligentní texty a dobře napsané weby. Mám pocit, že tady skoro nikdo nechápe, co SEO je. Krátkodobé SEO (někdy nazývané PraSEO) nezanikne nikdy, protože ochota lidí věřit vlastním omylům a připisovat si zásluhu za náhodné jevy je vysoká.

Dlouhodobé SEO taky nezanikne nikdy, protože to je právě ta tvorba dobře udělaných webů, které má smysl nacházet. Vývoj obou těchto dvou disciplín oboru SEO tedy vůbec nesouvisí s inteligencí vyhledávačů.

HeWeR: Myslíš si, že XHTML má potenciál do budoucna? Pokud ne, má perspektivní budoucnost vůbec HTML? Myslíš si, že jej nahradí jiná technologie, jiný jazyk?

Yuhů: XHTML je slepá vývojová větev, budoucnost patří HTML.

HeWeR: Myslíš, že někdy nastane doba, kdy se všechny prohlížeče budou chovat 100% podle platných pravidel? Přijde někdy doba, kdy stačí udělat stránku pro jeden prohlížeč a vědět, že všude jinde se to zobrazí stejně (bez různých hacků či omezení)?

Yuhů: Ta první doba (platná pravidla) nikdy nenastane, protože nic jako platná pravidla nejsou, všechno je to jenom doporučení, která se výrobcům prohlížečů vyplácí porušovat. Ta druhá doba (stránka udělaná pro jeden prohlížeč) už myslím nastala. Když dnes píšu ve striktním režimu, když nepoužívám megašílené konstrukce a styly, o kterých se ví, že moc nefungují, a když ignoruju pětkové verze Internet Exploreru, tak už jsou stránky většinou všude v pohodě a liší se občas nějakým pixelem, který se dá ignorovat. Zmatek do toho může vnést pouze Internet Explorer 7.

HeWeR: Je podle tebe na českém internetu odvětví, které je málo zastoupené? Existuje nějaká nevyplněná mezera v obsáhlých službách web designu?

Yuhů: No jistě, mezer je spousta. Není tady například kvalitní vyhledávač a rezervační systém letenek. Všechny současné systémy jsou dobré tak akorát na zešílení. A tak by se dalo pokračovat – odvětví tu jsou obsazena, ale stránky jsou nekvalitní a chytré konkurenci snadno podlehnou. Dám další příklady. Portály agregující dovolené mají obrovské slabiny v použitelnosti, příští silný hráč, který sem přijde s opravdu použitelnými stránkami s dobrým vyhledáváním a zázemím, je smete. V oboru trhu práce se zdá, že je strašně silná konkurence, ale ve skutečnosti žádný pracovní web nedokáže kvalitně a rychle najít zaměstnance nebo zaměstnavatele, všichni akorát válčí o provize a pracovní trh je jim vlatně fuk. Neexistují zde dobré informační weby. Když se podíváš třeba na weby o finančnictví, tak to jsou nepřehledné změti článků, na kterých se třeba nedá najít ani tak jednoduchá věc, jako kdy se odevzdává daňové přiznání. Mám pokračovat?

Potom není žádný div, že tak kralují fulltextové vyhledávače. Když si provozovatelé webů zhusta neudělají čas ani na to, aby popřemýšleli o organizaci vlastního webu nebo o nalezitelnosti informací na něm, tak potom jediný způsob, jak něco zjistit, je zkusit pátrat fulltextem.

HeWeR: Kdybys srovnal ceny průměrných web designérských služeb v ČR a v jiných západních státech – nemyslíš, že jsou čeští web designéři podhodnoceni, že si za stejnou práci inkasují – účtují méně? V čem vidíš příčinu?

Yuhů: Neorientuju se v cenách designérských služeb v západních státech, takže nemůžu srovnávat. Taky musíš rozlišovat mezi webdesignem jako „návrhem webu“ a webdesignem jako „vzhledem webu“. Mám tendenci vzhled webu soustavně odceňovat, takže si nemyslím, že má smysl platit kresliče. Netvrdím, že web má být hnusný jako jsou moje stránky, ale myslím, že role vzhledu je dlouhodobě přeceňována.

HeWeR: Domníváš se, že webová grafika se dá přirovnat k obrazům? Budou existovat slohy, určitá umělecká myšlení také ve webové grafice?

Yuhů: Kdo přirovnává webovou grafiku k obrazům, ten nepochopil mnohotvárnost webu. Ty slohy už tu jsou. Různé weby jsou internetovou obdobou spousty různých věcí, které známe z reálného světa. Můžeš mít webovou obdobu reálných novin, časopisů, obdobu naučných knížek (takové weby mám nejraději), obdobu knížek na čtení, obdobou namyšlené reklamní brožury (to se děje nejčastěji), webovou obdobu televize, rádia, hospody, banky, obchodu a tak dále. Na web hezká grafika jistě patří, ale jenom někam, stejně jako hezká grafika patří jenom někam do reálného světa. U nás v čajovně máme krásné obrazy, tam to patří. Ale mé rádio není polepené grafikou, moje knížky jsou v apírových obalech, chodba, po které chodím, má jeden malý obrázek na stěně. A ten styl chodby není v tom, kdo ten obrázek namaloval, ale v tom, že je tam jen jeden.

HeWeR: Co si myslíš o samoúčelné grafice (tím mám na mysli kýče jako je velká květina v hlavičce, detail kapky dopadající na vodní hladinu…)?

Yuhů: Velká grafika v záhlaví stránky, kde neruší obsah a evidentně s obsahem přímo nesouvisí, je myslím výborným obohacením vzhledu dnešních webů. Považuju to za nejlepší trend posledních dvou let, který ve webdesignu nyní panuje. Velké obrázky už pro dnešní internet nejsou problém a čtenář si stránku se na samotné čtení textu snadno odroluje. Takže je to příjemná věc, něco jako když hezký obal od bomboniéry udělá dojem a navodí příjemnou atmosféru na konzumaci bombónů.

Musí to ovšem být uděláno decentně a nesmí zpomlovat načítání.

HeWeR: Když se něco nedaří, rozčiluješ se u počítače? Jsi schopen mlátit pěstmi do klávesnice nebo vztekle vytahovat kabel z elektrické sítě?

Yuhů: Ani ne.

HeWeR: Děkuji ti!

Tento článek byl napsán na základě faktu, že Jan Švehla je hloupý idiot, a proto zůstane debilem. Proč? Tato má myšlenka má 3 fáze:

Fáze číslo jedna: Úvaha – „Je pravá láska mýtus?“

Jan Švehla napsal tuto úvahu. Nemusíte jí číst celou, je to ztráta času. Vybírám jen důležité pasáže a argumentuji.

Lidé mají totiž bohužel bez výjimky zakódovanou vlastnost, která jiné [coby partnery] hodnotí [z největší části] na základě vzhledu.

Špatný směr uvažování. Myšlenku, že vzhled je při hodnocení potenciálního partneta klíčový, může říct pouze člověk, který si o sobě myslí, že je „škaredý“. Na co tedy svádí svůj neúspěch: na vzhled.

Skutečnost: vzhled není tak důležitý. Přitažlivost se skládá z několika prvků jiných prvků (sebedůvěra, originalita, upravenost – nikoli však samotný vzhled).

Krása se ve vztahu okouká nebo zmizí a oba postupně zjišťují, že jejich protějšek není tak ideální, jak se domnívali.

Špatně. Žádný rozumný muž nejde do vztahu s holkou jen kvůli první přitažlivosti. Pokud mě holka přitahuje, udělám si z ní milenku. Do vztahu s holkou jdu jen a pouze v případě, kdy ji znám dostatečně na to, abych pak nebyl překvapen.

Diskotéky – v těchto zařízeních jde jen o hezky strávenou noc, maximálně krátký románek a kdo tam jde hledat delší vztah je bláhový hlupák.

Špatně. Autor má evidentně mindrák kromě svého vzhledu také z faktu, že se na diskotékách nebaví. Nebaví se, protože se mu v tomto prostředí nedaří balit holky. Opět, na koho svede vinu: na diskotéky.

Západní kultura totiž pomalu ale jistě vytlačuje tradiční formu seznámení.

A nyní svádíme vinu na celou západní kulturu. Fuj! Měli by ji zakázat…

Kluci chodí na diskotéky jako lovci a děvčata očekávají, že budou lovena. Když jim to vyhovuje, tak prosím, ale mě to tak trochu překvapuje.

Zajímalo by mě, jak by si to autor představoval. Další paradox a faktická chyba v této úvaze: několik tisíc let starý evoluční model nazývá „západní kulturou“ a záporně ho hodnotí.

Takže tu máme spousty výmluv: vzhled, diskotéky, společnost, západní kultura – to jsou všechno důvody, proč Jan Švehla nemá sex. Bystří čtenáři už jistě vytušili, že jediným důvodem je právě Jan Švehla (tedy spíše jeho myšlení). Nepochopil, jak to ve světě „vztahů“, „holek“ a „balení“ chodí. Místo uznání vlastní neschopnosti, vymýšlí výmluvy a stává se frigidním vakuovým a neustále frustrovaným penisem.

Jedna věc ho ale omlouvá: doposud o tom nevěděl.

Fáze druhá: Na scénu přichází Standa

Pod výše zmíněný článek jsem napsal krátkou poznámku, komentář. Řekl jsem autorovi, v čem se plete a doporučil mu studium sociální dynamiky a alespoň základy evolučních zákonů.

Pan Švehla mi odpověděl, že nevěří v „logické“ rozkládání citů. De facto se po mém doporučení nepodíval ani na jednu z věcí.

Tak jsem mu napsal opět velmi slušný komentář s mou emailovou adresu, s vysvětlením problému a zároveň doporučil přesné zdroje (URL adresy) z kterých může čerpat.

Fáze třetí: Transformace z idiota na debila

Druhý den byly všechny tři (relativně obsahově zajímavé) komentáře smazané. Poslední třpytící se byl: „Moc hezký článek Honzi:-“*. Věřím, že si nad ním autor aspoň vyhonil…

Z tohoto článku plynou dvě ponaučení:

1. Pan Švehla se chová hloupě. Je nehorázně zamindrákovaný a tento stav mu s jeho přístupem zůstane až do smrti. Chudák. Nebuďte jak on!
2. Kritiku si vemte k srdci a analyzujte ji. Nemyslete na to, že vás chce člověk zesměšnit, ale na to, že vám chce pomoct. Každý vyrovnaný člověk umí přijmout kritiku a díky tomu se bude dál vyvíjet a nezůstane debilem.

PS: Ano, Pan Švehla mě naštval. Nemám rád, když mě pošle do prdele někdo, komu se snažím pomoct.

Školský systém má hromadu chyb. Pojďme si některé z nich připomenout:

• nezájem o studeny, ignorace jejich potřeb • neúčelné a neefektivní školské rady • informační kolečko: „rodina → student → učitel“ skřípe jak stará vypalovačka

Uvažoval jsem nad řešením a myslím, že jsem na něj přišel: „týpek, co má rád studenty™“ neboli „speciální pracovník pro věci studentsk陓.

Jeho hlavní a jedninou (!) náplní práce by bylo:

1. shromažďovat informace od studentů a rodičů – tzn. dělat analýzy potřeb, statistiky spokojenosti
2. účastnit se vyučovacích hodin a celého běhu na škole – samostatně získávat nezkreslený pohled na jednotlivé učitele a třídy
3. ve spolupráci se školou a studenty vytvářet projekty, které by sloužily k všestrannému vylepšování studia a školního prostředí
4. uskutečňovat komunikační spojku mezi studenty, učiteli a vedením školy

Proč nefungují školské rady? Mno, takhle… studenti jsou moc hloupí. Copak my sakra víme, jaký je rozpočet školy? Otázky bezpečnosti? Známe školské zákony? Ne. Proto při každé diskuzi s „vedením“ pouze zmokle posloucháme monolog ředitele: „Proč to tak nejde!“ a nejsme schopni argumentovat.

Studenti jsou prostě na dnešních školách „až to poslední“.

Ano, existují speciální sociální pracovníci a výchovní poradci, kteří částečně plní výše napsané funkce. Je zde jeden podstatný rozdíl:

„výchovný poradce“ = pracuje pod vedením školy
„pracovník pro věci studentské“ = pracuje naprosto odděleně; jeho jediným nadřízeným jsou studenti

Takže: pracovník pro věci studentské se nemusí obávat o své místo, může na rovinu mluvit s vedením a vést řádnou diskuzi. Jeho „Ne, nesouhlasím“, má vyšší hodnotu jak „Ne“ ředitelovo. Cílem není „škola“, ale „student“.

V ideálním případě si tohoto pracovníka volí studenti sami. Z kandidátů. Je to přece jejich zástupce. Člověk, který pracuje pro ně.

A nyní celý model vysvětlím na příkladu:

Pokud dnes chci na škole WiFi síť, abych mohl využívat plně potenciál notebooku, výchovný poradce mě pošle za zástupkyní. Zástupkyně mě pošle za ředitelem. Ředitel mě pošle za správcem sítě. Správce sítě mě pošle do prdele.

Cíl: „WiFi síť, kterou by studenti ocenili“ se vylučuje s náplní práce každého z nich. Proč by si měl správce sítě přidělávat starosti s WiFi sítí, že áno? (Zvláště, když ani pořádně neví, co to WiFi je.)

V naší utopii je to krásné. Zajdu za „pracovníkem pro věci studentské“ a řeknu mi, že bych chtěl WiFi. On řekne: „Oukej, brácho“ a začne můj požadavek prozkoumávat. Poradí se (!) s ostatními studenty, zjistí, zda-li je síť užitečná a žádaná, poradí se se správcem sítě a vypracuje projekt, který přednese vedení. Nastane diskuze a realizace. A Standa se bude moct dívat na RedTube uprostřed literatury (taky to vždycky byl váš sen? :-)).

Dnešní školy bych přirovnal k přerostlému a tlustému oslovi v jehož útrobách se topí nebozí studenti. Tento osel je neskutečně stupidní, stojí na místě + jako bonus je vykastrovaný o jakoukoli možnost komunikace ze strany studenstva.

Další články na téma: „Kritika školství“

• Fyzické tresty ve školách
• Je škola zbytečná?
• Problém s maturitou 

Asi před měsícem jsem měl 19 let. Mám za sebou 6.975 dní (ano, minule jsem spočítal špatně; dík). Bohužel jsem byl jaksi indisponován, a proto si píši tento narozeninový článek takhle pozpátku.

Pozor: ať vás ani nenapadne mi v komentářích přát. Nepište mi! Každému, kdo mi popřeje něco pěkného, urazím ruku! ಠ_ಠ

Pokud se ohlídnu ty dva roky nazpět, změnil jsem z nejistého puberťáka na ocelového muže, který ví, co chce od života. Tedy… někdy. Tedy… občas… hmm… výjimečně.

Už mám za sebou dlouhodobý vztah, mám za sebou první sex, první úlety na které nejsem pyšný a také první úlety na které jsem ještě méně pyšný. Už nespočítám, s kolika holkama jsem se líbal, ale ještě pořád spočítám, s kolika holkama jsem byl v posteli… (moment, hmm… jo, mno… jo, spočítám :-)). Mám za sebou první stav: „Ou, Bože, já jsem byl tak nalitej, až si nic nepamatuju.“ Mám za sebou první stav: „Ou, Bože, my sme se včera ale zhulili, že?“ Mám za sebou první stav: „O-ou.“

Už jsem řekl: „Miluju Tě“, stejně jako jsem řekl: „Už Tě nemám rád“. Jednou jsem utekl z domu; párkrát jsem se vrátil až při svítání, když ostatní vstávali.

Už jsem šel místo školy do hospody, už jsem šel do hospody místo domů, už jsem šel domů místo do školy.

Utratil jsem tisíce za obědy v lidovce u naší školy a stovky za výborný gyros u vietnamce. Vydělal jsem si na všechno, co jsem vždycky chtěl. Vypil jsem nejméně 500 piv a minimálně 3× po „pařbě“ odevzdával obsah žaludku do útrob kanalizace.

Naučil jsem se skákat šipku, hrát kulečník, fotbálek, tančit ploužáky, jednat s holkama, hrát v divadle, jednat s rodinou, být asertivní, nekritizovat zbytečně a odpouštět. Nenaučil jsem se ráno vstávat, učit se do školy, chodit včas, nebýt někdy náladový a přestat využívat druhé.

Za celé dva roky mám stejný mail, telefonní číslo, ICQ, adresu i Skype. Celé dva roky nosím moji „socka“ žlutou košili, protože je prostě má oblíbená (a jestli s tím máte problém, tak je to váš problém a ne můj, že Zdenku!). Celé dva roky mám stejné kamarády a jsem za ně moc vděčný (jsou to lidé pohybující se kolem hoooodně undergroundového blogu Bubený). Celé dva roky používám Operu, jsem věrný Windows platformě. Celé dva roky nevím, kdo je „doprdeleuž“ Chamurappi, i když jednu dobu jsem byl 100% přesvědčený, že vím, kdo to, „doprdeleuž“, je.

Provedl jsem 11.454 hledání v Googlu, odeslal a zpracoval dalších 885 mailů (tj. nějakých 1,2 mailu/den). Přijal jsem 1.345 mailů určených přímo mé osobě. Pfff… nuda.

Tak a teď? Každý rok sentimentálně filosofuji, že „další rok bude lepší, než ten rok minulý“. A když se pořádně zamyslím… ano, bude! Přešel jsem z fáze: „all for the first time“ do fáze: „enjoying time“!

Za dva roky, na tomto blogu, až mi bude 21 roků (O.o; 21 roků!!! Týýýý kráááávo) se tu všeci ve zdraví sejdeme a já poreferuju o tom, jestli jsem se už konečně naučil stylovat tabulky. Protože ne, a ano kaju se, sypu si popel na hlavu a nazývám sám sebe idiotem neschopným, já pořád nevím, jak se stylují tabulky a při každém kódování chodím na rady k Yuhůovi.

PS: Jó, tady jsem slavil mé 17 narozeniny. To jsem byl ještě malý cumel.

Ahoj (…) nedávno sem se ošklivě pohádal s přítelkyní. Byla to moje vina. Přiznal jsem se a omluvil se. Ona mi ale řekla, že už mi nemůže věřit tak, jako dřív. Zeptal jsem se ji, jestli mi dá druhou šanci. Odpověděla, že že se nemůže rozhodnout. Že to možná celé ukončí. Nechci ji ztratit! Miluji jí víc, než vlastní život! Prosím poraď mi, co bych mohl udělat, abych to napravil.

~ Tomáš, 16 roků

Pokud v této citaci vidíte snad jen kousek sebe, kurva, chlapi, vzpamatujte se!

Pokud si myslíte, že „milujete svou přítelkyni k zbláznění a nemůžete být bez ní“ – pletete se. Pokud si myslíte, že „tento vztah stvořil sám osud a pokud ho promarníte, promarníte největší chybu svého života“ – pletete se. Pokud se domníváte, že vaše slečna je „jedinečná, nenahraditelná a nebude s nikým šťastnější“ – pletete se.

Mít vztah s dívkou/ženou je moc fajn věc. Máte někoho, kdo vás má rád, kdo vás podrží v těžkých chvílích, kdo vám důvěřuje. Máte sex, máte dotyky, máte intimitu. Jenomže vztah se může velmi snadnou změnit v závislost. Tato vztahová „nemoc“ se projevuje nehoráznou fixací na holku.

Fixace na holku se projevuje: žárlivostí, vynucováním si pozornosti a chorobnou paranoiou, že onu dívčinu ztratím. Řeknu vám tajemství, holky nechtějí takové kluky.

Musíte si uvědomit pár věcí. Ta holka, kterou teďka máte je možná fajn, ale NENÍ dokonalá. Denně na ulici potkáváte mnoho, mnoho, mnoho lepších holek s kterýma můžete být mnohem, mnohem, mnohem šťastnější. Pokud vám snad vaše aktuální přítelkyně dostatečně nevyhovuje: rozchod → konec → hledání nové → nový a lepší (!) vztah. To je prostě realita. Za život vystřídáme několik partnerů, potkáme mnoho skvělých žen a „princezny, které s vámi zůstanou až do konce života“ neexistují stejně jako „princové na bílém koni“.

Kdykoli tedy řeknete: „tato holka je pravda“; „tuto holku miluji víc jak svůj život“; „s touto holkou strávím zbytek svého života“, stavíte vašemu vztahu pouze šibenici s oprátkou pod kterou si stoupáte.

„HeWeRovo zlaté pravidlo dobrého vztahu“™ je: „Žádné žili spolu šťastně až do smrti mě nečeká dokud nebudu mít minimálně 40 roků“.

Možná se vám tento článek zbytečný, ale podívejte se sakra na Tomáše, kterého cituji na začátku. Vždyť je mu 16 roků! Co to je?

A nemusí to být takový extrémní příklad. Mám známé – kluk (19), holka (18) – chodí spolu půl roku – a oni se spolu baví o tom, že určitě založí rodinu a doopravdy podle toho přizpůsobují své životy (tzn. přizpůsobují tomu studium…). Další kamarád: kamarád (19), má holku (17) něco kolem jednoho roku a on mi bezostyšně řekne: „tuto holku chci, tato je ta pravá“. Další kamarád (17), který řekl: „kdybych nebyl student, tak tuto holku požádám o ruku.“

Ne, není to ta pravá. Ne, není dokonalá a NE, pokud nemáte barák, auto a dvě děti, není dobré plánovat, že spolu budete žít šťastně až do smrti.

Jo, možná chcete argumentovat tím, že přece jenom existují vztahy, které fungují už od střední/základky. Jo, jsou. Ale mají jedno společné: prostě jim to tak vyšlo. Myslíte si snad, že plánovali děti v třetím ročníku střední a po maturitě se neustále bavili o tom, kde a jak se vezmou? Ne. Jakmile řeknete, že tato holka je ta jediná pro vás, váš vztah půjde (díky vše existujícím sociálním silám) do prdele.

PS: Barney (v How I Met Your Mother) měl jedno pravidlo, co se týče vztahů. Bylo moc chytré a myslím si, že se hodí i do tohoto článku: „Nikdy neplánujte vztah na delší dobu, než existuje. Pokud jste spolu týden, plánujte maximálně další týden. Pokud jste spolu 7 měsíců, plánujte Vánoce, ale už ne další léto.“