HeWeRův blog

Psáno v mírně opilecko-nazelenalé náladě asi týden před stěhováním. Varuji vás: je to článek o Praze, jižním městě, vzpomínkách, sexu, o životě, ale hlavně o hovně. (Jó, a taky o análku, který se mi kroutí a je nějákej malej, ale o tom až později…)

Z práce se vždycky těším domů. Aby ne… kolegům v práci vzkáži „Adiós“, nasadím sluchátka, pustím si „Sto zvířat“ a střemhlav zahučím do metra. Tam strávím nezapomenutelnou podvečerní půlhodinku než dojedu na jižní město alias jižák…

Pro nepražáky: jižák je sídliště na jihu Prahy. Největší sídliště. Představte si 100.000 obyvatel (to je bezmála polovina Brna) v paneláku a tři zastávky metra (z toho jedna konečná). Je tam všechno: paneláky, obchodní centrum, kino, škola, školka, VŠ, domov důchodců, kostel, hřbitov. Takové „malé“ město v městě. Má to jednu nevýhodu: je to obrovská lidská, nesympatická králíkarna. Já sem stejně zvláštní člověk. Dokázal jsem si na tu šeď zvyknout a dokonce jsem párkrát šel na procházku – tzv. „Panelákovku“.

Co na mě tady, na jižáku, čeká? Jeden útulný pokojíček v bytě 3+1. Taky počítač, jó, no. Pak neustlaná postel, špinavé nádobí ze snídaně. Žaluzie ještě zatažené, protože sem je ráno nestihl rozdělat. Přes týden není můj pokoj pokoj – je to doupě s vlastním životem. Na nočním stolku se válí zrazené knížky, které sem nedočetl.

Leží mi tam Kundera, Stainback a Topol pěkně vedle sebe – Nesnesitelná lehkost bitý, Na plechárně ani Kloktat deget mě nebavily. A to dávám knížce šanci prvních 100 stran! Jó, teďka čtu Google Story… ale jenom v metru.

Taky tam leží erotický román – Markýza Bella Patti. Luxusní knížka v případě, že nevíte co koupit babičce na Vánoce. Koupil jsem si ji na doporučení za 10 Kč v antikvariátu. Je to klasicky ženské:

„Měla dojem, že neznámý mrdá ji současně v prdeli, v kundě, mezi kozama, měla dojem, že jeho semeno ji zalévá na několika místech najednou.“

Takové off-line PornTube pro nadržené samičky, které svědí prsty na pravé ruce. Funguje ovšem úžasně, pokud ji „nechtěně“ najde ženská návštěva a „nechtěně“ se začte. Field-tested.

Většinou mívám úžasný bordel po celém pokoji. Například ponožky. Jsem šetřivý typ a když usoudím, že by se ponožky daly ještě použít než je budu prát, hodím je do kouta. A tam pěkně kynou a hoví si. Až je tam 30 párů a já je vyperu. Ještě nikdy jsem snad ponožky takhle nerecykloval, ale… co kdyby! Sicher je sicher.

Mám tady spoustu věcí, které miluju. Postel, která vrzá jen v určitém směru. Resp. každá půlka postele vrzá v jiném směru. Je to trošku složitější… ale… praxí se s tím člověk naučí žít. Mám tu kaktus a jmenuje se análek a je šejdrem, protože se mi kroutí za světlem a je nějákej malej, ale přesto ho mám rád. Mám tady magnetickou tabuli a v zápalu včerejší pozdě-večerní inspirace jsem ji celou pokreslil grafama. Mám tady 30 prázdných lahváčů, kteří diskrétně stojí u stěny. Mám je tam už 9 měsíců a mám je rád. Určitě si vytvořili svoji komunitu a šuškají si, drbají si a povídají si o všem, co v pokoji dělám. Nemám tady lišku ani nic, co by lišku je vzdáleně připomínalo. Mám tady mapu Prahy na stěně a na ní křížkem vyznačené důležité body. Práci, domov a hospody. Ta mapa byl můj první koupený „nábytek“ po nastěhování. Do dneška je přilepená izolepou, kterou jsem kdysi vyfasoval na brigádě v Kauflandu.

To byl, dámy a pánové, můj první vlastní pokoj na který jsem si platil nájem. Pokoj, kde sem mohl masturbovat naprosto bez obav. Pokoj, kde jsem po sexu otevřel okno (a lahváče), vyklonil se ven a nechal pršet na mé nahé tělo (a lahváče). Pokoj, kde jsem si nabíjel první sklo… Byla tam ozvěna, starý, škaredý nábytek a plátěná skříň, ale věřte nebo ne, sakra, nikdy na něj nezapomenu!

Standa se přestěhoval na Vinohrady.

Řeknete si obyčejný bezdomovec – místní, známý bezďák. Nikdy nežebral potupně skrčený a ožralý na Příkopech ani na Národní ani nikde jindy. Měl veselé oči a neudržovaný plnovous. A vždycky se usmíval.

Poprvé jsem ho potkal někdy hned po zimě v hospodě. Přišel, přisedl a začal hrát na foukací harmoniku. Nějákou nesrozumitelnou písničku, ale vypadal strašně šťastně, že ho někdo poslouchá. A pak, aniž by cokoli chtěl, spkojeně odešel.

V létě chodil s půjčenou trumpetou po zahrádkách na Žižkově. Někdy potkal partu muzikantů a zahrál nějákej jazz. Když jste mu dali do ruky kytaru, zabrnkal tak, že by mu Nedvědi s Nohavicou závideli.

Hudbou doplňoval krásnou atmosféru letního popíjení piva – vůně klobásek, pivo v kelímcích a sem tam jste mohli cítit, jak někdo balí brko. Hrál opravdu výborně. Když viděl, že se lidem líbí, setrvával do hlubokých nočních hodin. Sem tam mu někdo koupil pifko, sem tam mu někdo dál cígo. A on vypadal jak nejšťastnější člověk v celé hospodě.

Nevím, kde přespával ani nevím, jestli měl děti, rodinu. Někdy, když se trošku přiopil přisedával a vyprávěl. Jak už ve 13 uměl hrát na 3 nástroje, jak miluje hudbu a jak dneska mladá generace neví, co je jazz. Trošku posmutněl, ale vzápětí se začal usmívat od ucha k uchu a pochlubil se svou prací.

Ráno chodil po těchto zahrádkách, na snídani mu ze stánku dali nějáké studené párky, které se nesnědly a on začal sbírat prázdné láhve. Tři koruny čistého za každého člověka, který byl líný s touto láhví chodit zpátky do obchodu. On líný nebyl. Takto pracoval a šetřil si.

Viděl jsem ho před měsícem. Už byla zima, ale stejně sme seděli v Riegrových sadech a popíjeli při koukání na fotbal. Jirka přišel se svým všeobímajícím úsměvem, podíval jsem se na něj a říkám: „Ahoj, Jirko, kdes sehnal kytaru?“, on se rozvítil a celý šťastný se pochlubil. Po tři roky, všechny 3 letní měsíce si šetřil, aby si koupil kytaru. Byl to jeho obrovský sen.

Neměl nic. Jen sebe, svou kytaru a tvářil se jako král. A začal nám na ni hrát a zpívat.

Potkal jsem ho včera večer. V Krossu v Holešovicích, přišel, na zádech obal od kytary. Zdravím ho a ptám se, jestli bude hrát i tady. Jirka si sundal obal, otevřel ho. Vevnitř měl dvě mikiny a jedny cigarety. Žádná kytara. Zeptal jsem se, co se stalo.

Jirka se neusmál. Chvíli mlčel a pak řekl, že mu tu kytaru včera ukradli, když spal. Pak se beze slova zvedl, zapálil si a odešel.

Ztratíte práci, úspory, přátele a rodinu alias: ztratíte závazky a 20 let života. Je jedno jak. Prostě stojíte na hlavním nádraží v Praze, v kapse máte 600 Kč a mobil s malým kreditem. Co byste udělali?

Já bych prvně šel prodat plazmu. Pak bych sehnal nejlevnější možný nocleh přes noc (tuším za lepší 100Kč se dá něco sehnat) a šel na pohovor do nějakýho Call Centra. ~ nejmenovaný známý

Fuj, chuj s tebou, člověče. Jseš bez závazků, bez JAKÝCHKOLI závazků vůči komukoli a čemukoli a první, co uděláš je, že si půjdeš hledat závazky?

Vzal bych těch 600 Kč a šel se projít po Václaváku. Pěkně pomalu. A na všechny bych se usmíval.

Pak bych se šel někam pořád nažrat. Velkej kuřecí steak a hafo kroket k tomu. Tak moc, že by mi je museli přinést na zvláštním talíře. A tatarku! A seděl bych tam dlouho, dokud bych to celé nesnědl.

Dal bych si pifko, možná dvě a možná taky osum. Pak bych si koupil jedny malborka a zapalovač. Zbytek peněz bych dal tomu nejsympatičtějšímu bezďákovi na celém Václaváku. Už nikdy se totiž nebude opakovat ta situace, kdy mám poslední peníze (pravděpodobně míň peněz jak ten bezďák) a já je někomu dám.

Pak bych šel pod koně na Václaváku, lehnul si tam a čekal, až mě vyhodí policajti. Až by mě vyhodili, šel bych na Karlův most. Zapálil bych si první cigaretu, koukal do vody a nechal se unáše iluzí, že sem na lodi. Stejně, jako jsme to dělali, když jsme byli malí.

Druhý den bych si šel stoupnou na Zličín a jel bych se stopem někam podívat. Odjel bych někam pryč. To je jedno kam. Měl bych zvedlý palec a počítal bych, kolikáté auto mi zastaví.

Přespal bych v lese, přespal bych pod mostem. Vyžebral bych si prachy a zaplatil zálohu na hotel. Nechal bych si na pokoj dovést švédský stůl. Pak bych udělal hotelovou párty s tím, že mi to mají napsat na účet. A ráno bych zdrhnul požárním východem. A nebo ne. Nebo bych zdrhnul až by chtěli zaplatit.

Opět bych cestoval. Po celém světě. Po cestě bych balil řidičky a stopařky. Nechal bych si vykouřit od sympatické 40 leté francouzské nymfomanky někde na odpočívadle na dálnici. A pak bych ji nabídl cigaretu.

V každém městě bych si namlouval domorodce. A kde bych spal? Co bych jedl? Inu, já nevím. A je důležité nad tím přemýšlet?

Pak bych se na ulici srazil s dívkou. Modrokou, blonďanou a nezkušenou. Měla by naivní oči. Leské zorničky, které by oddaně čekaly, co s ním udělám. A nebo černovláskou, usměvavou a dravou. Měla by krásná prsa, trošku větší zadeček se začínající celulitidou a červené šaty. A nebo by byla drobná. Tak drobná a úzká, že by při sexu při každém zásunu vydávala jemné hýkající vzdechy rozkoše. A nebo ne. Kdo ví. Nasliboval bych jí zlaté z nebe a půl království k tomu. A dal bych ji cigaretu.

Zamiloval bych se do ní. Celé 3 dny našeho vztahu bych jí nosil růže a říkal jí, že je ta jedinná. Jak ten nejzamilovanější klučina na světě bych jí vyprávěl příběh o statečném princi na koni, o princezně v bílých šatech a lásce tááááákhle veliké. Hovno. Pak by mě to přešlo. Čtvrtý den bych ojel její nejlepší kamarádku. Jmenovala by se… třeba Radka.

Radka by mě nechala u sebe doma přespat, protože by byl její manžel na dovolené. Její milenec by se zrovna náhodou tu noc věnoval svojí vlastní manželce. Měla by doma bazén a saunu. A tam bych si to s ní k ránu rozdal znova… Hmmm… A pak znova.

Když by se sprchovala, šel bych nahý do kuchně a vytáhl moji krabičku cigaret. Zapálil bych si cigaretu. Vychutnal bych si každý výdech kouře, který by naplnil sterilní a studené prostředí kuchyně. Pak bych zapalovač schoval do krabičky a pěkně ji celou zabalil. Vše bych položil na stůl a nechal ležet. Záhy bych ukradl ze šuplíku 600 Kč a utekl bych…

…a šel se projít na Václavák.

<obvious article>

Programátor obecný (programatoris vulgaris) je nejrozšířenějším divoce žijícím zástupcem matematického ajťáka. Vyskytuje se v mladých, dynamicky se rozvíjejích týmech se smyslem pro humor. Nejčastější čeleď je tzv. PHP programátor, v poslední době ohrožovaný přemnoženým škůdcem tzv. „dot-neťákem“. Živí se psaním několika tisíců řádků kvalitního objektového kódu, o okolním světě mají jen mizivou (případně zkreslenou) představu. Žijí ve svém vlastním Matrixu a jsou přesvědčení, že Prasečí Chřipka vznikla, protože někdo zapomněl středník.

HTML kodér není programátor.

Hledáme webdesignéra/HTML kodéra. Požadované znalosti: validní CSS a HTML, základní podvědomí o SEO, JavaScript a práce s jQuery.

Pokud jste dočetli až sem, ano, řeknu vám za odměnu hlavní myšlenku tohoto článku: HTML kodér není programátor a neměl by dělat JavaScript.

HTML je značkovací jazyk, JavaScript je programovací jazyk. Chtít po kodérovi aktivní znalost JavaScriptu je špatné, protože:

• Programátor má lepší „programátorský“ mindset,
• programátor se lépe naučí s novým frameworkem, JavaScript zvládne rychleji a kvalitněji,
• programátor bude provádět implementaci šablon do CMS a může mnohem lépe vědět, jakým způsobem je nutné JavaScript napsat,
• pokud se kodér nechce profilovat směrem na programátora, je pro něj učení se JavaScriptu slepá vývojová větev.

Neříkám, že kodér by neměl umět JavaScript – naopak, ke kvalitní práci mu musí rozumět na úrovni implementace (stejně, jako musí rozumět základům PHP…). Myslím si však, že chtít po kodérovi něco, co zabere víc jak 5 řádků v jQuery, je špatně. Tuto práci by měl naprogramovat programátor.

Jak to vlastně celé vzniklo?

Před pár lety se lidé dělili na „webdesignéry“ (to jsou ti, kteří dělají webové stránky) a „programátory“ (to jsou ti, kteří se starají, aby server vracel to, co má). Úlohou „webdesignéra“ bylo udělat krásný tabulkový layout a naprogramovat JavaScript, aby se kolečko po najetí změnilo na čtvereček. Ach, jak prosté. Webdesignér se staral o front-end, programátor o back-end.

Kdo mohl tušit, že o pár let později bude svět www dynamičtější více, než Matějská pouť. Kdo mohl vědět o AJAXu, o složitých webových aplikacích… a vůbec: kdo by v té době hádal, že i jednoduchá stránka bude (za vidinou lepší použitelnosti a přehlednosti) prošpikována JavaScriptem?

Bohužel, model tabulkového webdesignéra a serverového programátora přežil do dnešních dní a nikdo si už neuvědomuje, že kodér značkuje zatímco programátor programuje/skrip­tuje.

</obvious article>

A ano, jedinná smysluplná reakce na tento článek je: „Jn“ :-)

Vážení a milí čtenáři, již několik let existuje na internetu mýt. Chybná představa, že grafický návrh internetové stránky je umělecké dílo. A proto se dělají tendry, proto zákazník „neplatí“, když mu návrh „nevyhovuje“ a podobný takový „nepěkná věc“, které se nám, profesionálům, vůbec nelíbí. Proč? Inu.

Fuj! Takhle ne.

Grafik není malíř. Je spíše něco jako architekt. Abych dokázal navrhnout web, nemusím mít umělecké vnímání na úrovni Moneta. Stejně jak u architekta, je mnohem důležitější technika a provedení – znalost pravidel použitelnosti a přístupnosti. Lidé se nechodí na internetové stránky dívat na něco „pěkného“ stejně jako do muzea. Web je informační, konstruktivní, účelný a rychlý.

To si ale spousta lidí neuvědomuje. A dále si myslí, že „grafický návrh“ má něco společného s krásou. Právě tito lidé (je jich většina) zadávají práce takhle hloupě:

Hledám grafika, který mi vytvoří e-shop. Chci moderní a pěkný design. Posílejte mi své návrhy na franta(zavinac)sez­nam.cz. Vyberu si ten, který se mi bude líbit nejvíc.

Nevěříte? Věřte. A nemusí to být jen Franta. Může to být klidně Národní galerie v Praze.

Takže tři otázky jsou:

1. Tendr/soutěž/vý­běrové řízení

Pokud se jedná o např. tendr, měli bychom se zeptat, jaké je skicovné (pokud nějáké je), kolik je účastníku tendru a jaká je cena. A to jako opravdu zeptat. Někdy klient tuto skutečnost zamlčí a dozvíte se jen „Děkuji, váš návrh nebyl vybrán.“ A vy se můžete tvářit nějak takhle, ale to je asi tak všechno, co můžete dělat.

Ptejte se i na cenu. A požadujte, aby vám ji řekl dopředu. Existují totiž lidé, kteří si nechají vytvořit několik návrhů od různých grafiků za různou cenu. A teprve pak se rozhodnout podle nálady a ceny, koho odmění. No fakt, nekecám. I takoví lidé jsou (ve výsledku tedy nevyhraje ani ten nejlepší, ani ten nejlevnější).

2. Informovat se o barvách, logu

Ano, i já jsem si říkal: „Pfff, seru na to. To je zbytečný.“

A pak přišel klient, že #D6E9F8 na pozadí není #E0EFFA, kterou vlastně celá firma všude používá. A prosil. Ať to předělám. A pochopitelně si toho všimnul až těsně před spuštěním projektu, kdy jsou nakódované šablony do HTML a celý systém implementovaný.

Takže hned druhá otázka zní: „Máte nějáké barvy? Nějáké logo? Nějáké prvky specifické pro vaši firmu, které chcete použít? Ne? Oka, vyberu sám, ale pokud budete chtít změnit barevnost, budete platit jak mourovatí.“

3. Wireframy

To nejdůležitější na konec. Já osobně jsem si stanovil jednoduchý ceník. Nedodáte wireframy? Není problém, ale cena za návrh je o 50% vyšší, protože ty wireframy budu muset vytvořit sám.

Bez wireframů nemůže žádný profesionální grafik udělat ani čárku. Čas strávený ve fotošopu je tůze drahý. Už nikdy nechci zažít to tu situaci, kdy mi zákazník řekne v průběhu prací, že by „to menu asi chtěl přece jenom horizontální“. Předělat menu na wireframech je otázka 3 minut. Předělat menu v návrhu je práce na hodinu.

Co na to zákazníci?

Chytrý klient si vybere podle referencí profesionálního grafika, jehož styl se mu líbí. Dodá mu přesný popis stránky, barvy, logo, wireframy. A nechá ho pracovat. Za týden mu na stole za pěknou cenu přistane návrh, se kterým bude spokojený. Měl by s ním být spokojený (styl práce grafika, rozložení prvků i barevnost znal už dopředu). Chytrý klient zaplatí relativně málo, dostane přesně to, co chtěl. Grafik je spokojený, nemusí nic 100× opravovat a má svoje love doma.

Hloupý klient osloví průměrného grafika ať mu udělá web. Grafik maká jak šroubek, několikrát to předělává, potí se, nespí, z nervů vyzvrací vše, co pozře, leč po tomto maratonu se společně s klientem dokopou k docela použitelnému výsledku.

Idiot klient osloví 10 grafiků s tím „ať mu udělají web, že si vybere ten nejpěknější návrh“. Ani jeden z návrhů nebude použitelný. Klientův web bude propadák a za tímto propadákem bude stát 10 kodérů krát 15 hodin práce. Fuj.

Nevěříte?

Oka, představte si, že chce novou garáž. Kterou z možností zvolíte:

a) obejdete 5 architektů, ať vám navrhnou krásnou garáž, že si pak vyberete tu nejpěknější

a nebo

b) vezmete si jednoho kvalitního a s tím navážete spolupráci?

Pokud jste si přece jenom vybrali možnost a), možná by jste se měli někdy zajít podívat ven, jak vlastně ten svět vypadá. Baráky, které spadnou při první bouřce se moc často nestaví. Webů, které nikdo nepoužívá a zejí prázdnout, je jako hub po dešti. Proč asi.

Nedávno jsem zpracovával webovou stránku pro jeden pražský bazén. Přemýšlel jsem, zda-li implementovat mikroformáty. Několikrát jsem při schůzkách přistihl, jak řediteli bazénu vysvětluju výhody mikroformátů a důvody, proč by je měl na své stránce požadovat. Nebylo to poprvé, co jsem jsem se snažil nějakému „velkému řediteli“ vysvětlit princip nových technologií.

Ředitelé jsou obchodně založení lidé – nerozumí technickým věcem. Řeči o nějakých nějákém HTML jsou zcela zbytečné. Nerozumí jim. Potřeboval jsem mu vysvětlit, jaký praktický zisk mají mikroformáty pro jeho zákazníky a podnikání. Kdybych mohl, dal bych mu přečíst tento článek.

Co jsou to mikroformáty

Mikroformáty (anglicky: microformats) jsou technologie, pomocí které dokáží počítače „číst“ text. Díky mikroformátům můžete převést důležité údaje do strojově čitelné podoby.

Přístroje plné tranzistorů, pojistek, plošných spojů a hejblátek nedokáží logicky přemýšlet nad textem – člověk umí rozlišit, kde se na stránce nachází adresa, různé seznamy či jiná data… Pro počítače je to jen změť čísel a znaků. Mikroformáty prakticky říkají strojům, která část textu značí kontaktní informace, která různé plánovací údaje (data, čas) nebo která část textu je pouze reklama apod.

Můžeme říct, že mikroformáty pomáhají počítačům číst text. To je velice užitečné. Jakmile počítač pozná, který text nese jakou informaci, může s ní dále pracovat a nějak ji užitečně použít. Ukážu to na příkladu. Když prohlížeč ví, která část textu na stránce je adresa, může uživateli nabídnout možnost přímého exportu do adresáře. Když vyhledávací robot, který navštíví váš web ví, co je reklama, může ji jako reklamu zaindexovat a následně s ní podobně nakládat.

Co přináší mikroformáty uživatelům?

Mezi prohlížeče, které dnes v základu podporují mikroformáty patří prakticky pouze Opera (a to ještě podporuje pouze jeden, ne moc rozšířený druh). V ostatních prohlížečích je podpora možná jenom s použitím pluginů, anebo různých vylepšeních. Blýská se však na lepší časy. Vývojáři všech hlavních browserů oznámili, že chystají podporu mikroformátů v dalších verzích.

Pro FireFox existuje velmi pěkný doplněk – jmenuje se Operator (má více jak 100.000 stažení). Operator umožňuje ukládat adresu na stránce jako „vizitku“, umí přidávat události do Google Kalendáře případně vyhledat adresu na Seznam Mapách. Práce s ním je opravdu luxusní.

Pro ostatní je zde například možnost speciálních „záložek“ založených na JavaScriptu. Na stránkách, které implementovali mikroformáty, dokáží plně identifikovat všechny kontaktní údaje, adresu, jméno firmy, URL stránky nebo telefonní číslo.

Data zjištěná pomocí mikroformátů lze využít mnoha způsoby. Například: uživatel může přidat kontaktní údaje do Outlooku, současně si může zobrazit adresu na Google Maps, poslat vizitku skrz bluetooth do svého telefonu a nakonec si pomocí jednoho kliku vytvoří událost v kalendáři. Toto vše jen díky tomu, že počítače dokážou „číst“ webové stránky.

Internet Explorer 8 by měl obsahovat podobnou funkci, tzv. webslices. Pomocí této technologie bude možné označit část obsahu jako „pravidelně aktualizovanou“. Uživatel si poté může nastavit prohlížeč, aby ho informoval pokaždé, když dojde ke změně aktualizované části. To vše jen pomocí malého kousku kódu – bez složitých hlídacích systémů nebo e-mailového upozorňování.

Co přináší mikroformáty mně?

Více zákazníků, více návštěvníků. Pokud uživateli nabídnete možnost uložit si váš kontakt jako vizitku, zvětšíme tím také pravděpodobnost, že vás kontaktujte.

Ukáži to na příkladu bazénu, který jsem zmiňoval v úvodu. Když budu jako uživatel procházet pražské bazény a rozhodovat se, kam zajít, budu porovnávat několik faktorů. Je to cena, otevírací doba, ale také dostupnost a rychlost, s jakou ony informace najdu. Pokud bych se dostal na stránku bazénu, který implementoval mikroformáty, okamžitě bych si adresu zobrazil na Google Maps. Je velká pravděpodobnost, že bych si uložil kontakt na bazén do adresáře a hned druhý den bych si tam šel zaplavat.

Mikroformáty v použití s API

Tím, že umožníme počítačům číst data z webových stránek, můžeme jednoduše posílat data do některých aplikací, které mají API (například Google Maps). Mikroformáty jsou vloženy přímo v HTML, a proto není třeba vytvářet speciální soubory (např. XML, RSS) pouze za účelem strojové čitelnosti (jak tomu bylo doposud nutné).

Vývojáři mikroformátů nabízejí velmi rozsáhlou dokumentaci a také podporu. Již dnes jsou mikroformáty velmi dobře popsané a mají rozsáhlou základnou uživatelů.

Vedle informací o adrese a datech můžou mikroformáty nést další údaje: vztahy mezi uživateli (užitečné pro sociální sítě), datově určené seznamy, strukturované životopisy, recenze nebo recepty a návody. Některé se ještě pořád vyvíjí, některé nově vznikají. Účel však zůstává stejný: poskytnou počítačům strojově čitelné informace tak, aby šly snáze zpracovávat, indexovat, ukládat, hledat nebo jakkoli jinak používat.

Integrace mikroformátů do stránek

To nejlepší na mikroformátech je, že nevyžadují žádnou investici, žádný speciální software nebo jiné technologie. Jsou prostě založené na jednoduchých, předem daných pravidlech v obyčejném kódu.

V závislosti na tom, jak moc jsou vaše stránky rozsáhlé (kolik dat k naformátování je potřeba), by neměla implementace trvat déle jak jeden. U obyčejných stránek je to práce ani ne na hodinu. Pokud právě děláte redesign vašeho webu, je čas ztrávený na správném integrování mikroformátů úplně zanedbatelný.

Jak začít?

Jestliže si myslíte, že by pro vás mikroformáty mohly být užitečné a chtěli by jste je implementovat do vašich stránek, kontakujte vašeho poskytovale stránek. Skládanka webové studio implementuje mikroformáty do všech nových projektů. Implementace mikroformátu není pro zkušeného webdesignéra nic složitého.

Existují také pluginy pro nejpoužívanější redakční systémy (například Wordpress). Pokud spravujete stránky pomocí našeho redakčního systému Zeed, nemusíte si s implementací mikroformátu dělat starosti – Zeed umí strukturovat základní data plně automaticky.

Z velkých společností podporují (a implementovali) mikroformáty například Google, Last.fm, LinkedIn nebo třeba Twitter.

Další informace o mikoformátech:

• Český informační web o mikroformátech
• Seriál kódujeme s mikroformáty
• S mikroformáty přijde Web 3.0

Článek je volným překladem textu Microformats for business owners.

Jak se holka maluje aneb: proč se make-up jmenuje make-up?

Mezi zážitky, které nechce žádný (normální) kluk nikdy zažít patří:

1. sledovat, jak holka vyměňuje žárovku
2. sledovat, jak se holka líčí a maluje
3. sledovat, jak jiný kluk mastrubuje

Já byl u TOHO… když se moje LTR (LTR, to je jako… prostě holka se kterou chodím, long-term-relationship… jako… dlouho-dobý-vztah… rozumíte, ne?) líčila a připravovala na ples.

Část první: Obličej

1. krém – prej na nic (!). Používá ho, cituji: „jen tak, protože… hmm… nevím“.

2. korektor – LTR: „Abych neměla kruhy pod očima a táááák…“.

3. furt ještě korektor, aby neměla kruhy pod očima a tááák.

4. …a ještě pořád korektor – ne fakt, seriózně. Korektor byl velmi časově náročná činnost. Ach ty kruhy pod očima.

Teďka pauza, kdy se na mě moje milá hnusně dívá. Hádám, že toto není součást standardního líčení.

5. make-up na tváře = překlad: „doplnit“. Nechápu, proč se to jmenuje make-up. Make-up je jinak malá hnědá krabička s malým množstvím hnědé látky, kterou si ve velkém množství nanáší na obličej.

6. make-up na čelo

Já: „K čemu to je?“
LTR: „Abych měla hezkou pleť.“
Já: „A kdy to začne účinkovat?“
LTR: ಠ_ಠ

7. jelení lůj – ten znám. Taky ho používám. Jednou, dvakrát do roka.

8. PUDR! – To zní strašně cool. Představte si třeba redakční systém, které se jmenuje „PUDR!“

Já: „K čemu to je?“
LTR: „Aby ten make-up vydržel a člověk se neleskl.“
Já: „Aha, něco jako když si necháš navoskovat kapotu auta.“
LTR: ಠ_ಠ

9. tvářenka – jo, opravdu: tvářenka. To je jako na tvář.

Já: „K čemu to je?“
LTR: „Abych měla hezky červené tváře.“
Já: „A když si dát tvářenku na čelo, tak uděláš bluescreen?“
LTR: ಠ_ಠ

Na mojí milé jde už vidět progress úprav. Má pěknou pleť a růžové tváře. Máme za sebou jednu čtvrtinu líčení.

Teďka se asi 5 minut přehrabovala v jakési brašničce a vytáhla 3 vysoké lahvičky se slovy: „Na to příjde řada za chvilku“. Nyní však odběhla pro…

10. stíny na oči – to jsou takové to barvičky nad očima. Nikdy mě nenapadlo, že je to tak složitá činnost. Vono se to musí vystínovat!

11. stíny na oči barva číslo dvě – Jn, s jednou barvičkou přechod neuděláš.

12. tužka na oči – slouží pro zvětšení očí tím, že se udělá černá linka okolo oka. Prej.

13. průhledná řasenka – Průhledná! Ano, pánové, průhledná. To je prej proto, aby ta neprůhledná (viz. krok číslo 15) dýl vydržela.

14. kleštičky na řasy – ty jsou k tomu, aby měla natočené řasy. Směrem nahorů. LTR u toho dělá „Au“ a stojí asi 5 cm od zrcadla. To chytne řasy do takových kleštiček, zlomí je nahoru, pak vyčkává, až se pořádně zalomí a pak teprve pustí. Užasné.

15. černá (neprůhledná) řasenka – na zvětšení objemu

16. černá (neprůhledná) řasenka – na zvětšení prodloužení

Nečekal jsem, že i holky mají způsoby jak zvětšit objem a délku…

Část druhá: Vlasy.

1. rozčesání
2. sponky – kdybych měl silný magnet, užiju si hodně legrace.
3. lak na vlasy – to je taková forma lepidla ve spreji
4. lesk na vlasy
5. třpytky na vlasy

Část třetí: Finiš.

1. naušnice
2. řetízek
3. spodní prádlo – takové sexy. Che, che…
4. silonky – takové ty sexy, které se nemusí sundávat když dojde na „věc“. Che, che, che…
5. šaty – takové sexy, které se nemusí sundávat když dojde na „věc“. Che, che, che, che…
6. deodorant
7. deodorat číslo dvě – když jsem se ptal, proč má dva deodoranty, odpověděla, že neví, že je na to zvyklá.
8. parfém
9. lesk
10. rtěnka

Celkový počet kroků: 31 v délce asi hodiny. A to nepočítám věci spojené se sprchováním, holením, trháním obočí, čištěním zubů atd. atd. atd.

Jen pro zajímavost, mé chystání:

Část jedna: obličej

1. krém

Část druhá: vlasy

1. NULL

Část třetí: Finiš.

1. spodní prádlo
2. gatě, košile, sako, kravata
3. deodorant

Celkový počet kroků u kluka: 4 v délce asi 5 minut.

Když tak nad tím přemýšlím… dokážete si vybavit nějákou činnost, které kluk standardně dělá déle než holky?

RedMeat komix.

Tak nějak mě poslední dobou nechce psát. Je to sice starší komix, ani jsem ho nedělal já, ale dneska mě v práci rozesmál, tak se o něj s vámi dělím :-).

1. díl seriálu „Hovory s ČW“:
Yuhů – Jak Psát Web vs. HeWeR – Skládanka.

Byl červen roku 2006, Standa byl čerstě narozené webdesignérské batole a, do teď nevím proč, napadlo mě, že udělám seriál rozhovorů s osobnostmi českého webdesignu.

Ale protože jsem lemra líná, dostl jsem se k publikování až dnes :-)

HeWeR: Kdy si poprvé viděl počítač? Zaujal tě tehdy?

Yuhů: Někdy asi v roce 85 na jaře, Commodore u spolužáka. Byly na tom hry, takže super.

HeWeR: Myslíš si, že jakmile bude mít Google v Praze pobočku (tzn. lokalizace všech jeho služeb), bude oslabena pozice Seznamu jakožto nejpoužívanějšího vyhledávacího systému v ČR?

Yuhů: Ale vždyť Google nic takového v Praze mít v dohledné době nebude! Dvě nesouvisející věci: Za prvé Google chce někde tady ve střední Evropě dělat ryze vývojářské centrum pro své světové služby, žádné lokalizace. Za druhé ano, bude tady sedět pár lidí z podpory a z obchodu, aby mohli objíždět agentury osobně, ale to nehraje roli.

Lokalizace se dělají částečně v Dublinu a částečně pomocí vzdálených konzultantů řízených z Kalifornie. Podstatná pro český vyhledávací trh je pro Google doména google.cz, nikoli pobočka.

Pozice Seznamu je potenciálně zeslabena nebo zesílena mnohem víc různými jinými věcmi, například tím, když Seznam sežene šikovného programátora nebo tím, když Microsoft vydá nový prohlížeč se zabudovaným hledáním. Pobočce Google držím palce, ale než tu bude, stane se spousta věcí.

HeWeR: Inteligence vyhledávačů neustále roste, den ode dne nám nabízejí lepší výsledky hledání. Myslíš si, že bude v budoucnu potřeba SEO? Nezanikne tato věda s příchodem „inteligentních vyhledávačů“?

Yuhů: Inteligentní vyhledávač potřebuje inteligentní texty a dobře napsané weby. Mám pocit, že tady skoro nikdo nechápe, co SEO je. Krátkodobé SEO (někdy nazývané PraSEO) nezanikne nikdy, protože ochota lidí věřit vlastním omylům a připisovat si zásluhu za náhodné jevy je vysoká.

Dlouhodobé SEO taky nezanikne nikdy, protože to je právě ta tvorba dobře udělaných webů, které má smysl nacházet. Vývoj obou těchto dvou disciplín oboru SEO tedy vůbec nesouvisí s inteligencí vyhledávačů.

HeWeR: Myslíš si, že XHTML má potenciál do budoucna? Pokud ne, má perspektivní budoucnost vůbec HTML? Myslíš si, že jej nahradí jiná technologie, jiný jazyk?

Yuhů: XHTML je slepá vývojová větev, budoucnost patří HTML.

HeWeR: Myslíš, že někdy nastane doba, kdy se všechny prohlížeče budou chovat 100% podle platných pravidel? Přijde někdy doba, kdy stačí udělat stránku pro jeden prohlížeč a vědět, že všude jinde se to zobrazí stejně (bez různých hacků či omezení)?

Yuhů: Ta první doba (platná pravidla) nikdy nenastane, protože nic jako platná pravidla nejsou, všechno je to jenom doporučení, která se výrobcům prohlížečů vyplácí porušovat. Ta druhá doba (stránka udělaná pro jeden prohlížeč) už myslím nastala. Když dnes píšu ve striktním režimu, když nepoužívám megašílené konstrukce a styly, o kterých se ví, že moc nefungují, a když ignoruju pětkové verze Internet Exploreru, tak už jsou stránky většinou všude v pohodě a liší se občas nějakým pixelem, který se dá ignorovat. Zmatek do toho může vnést pouze Internet Explorer 7.

HeWeR: Je podle tebe na českém internetu odvětví, které je málo zastoupené? Existuje nějaká nevyplněná mezera v obsáhlých službách web designu?

Yuhů: No jistě, mezer je spousta. Není tady například kvalitní vyhledávač a rezervační systém letenek. Všechny současné systémy jsou dobré tak akorát na zešílení. A tak by se dalo pokračovat – odvětví tu jsou obsazena, ale stránky jsou nekvalitní a chytré konkurenci snadno podlehnou. Dám další příklady. Portály agregující dovolené mají obrovské slabiny v použitelnosti, příští silný hráč, který sem přijde s opravdu použitelnými stránkami s dobrým vyhledáváním a zázemím, je smete. V oboru trhu práce se zdá, že je strašně silná konkurence, ale ve skutečnosti žádný pracovní web nedokáže kvalitně a rychle najít zaměstnance nebo zaměstnavatele, všichni akorát válčí o provize a pracovní trh je jim vlatně fuk. Neexistují zde dobré informační weby. Když se podíváš třeba na weby o finančnictví, tak to jsou nepřehledné změti článků, na kterých se třeba nedá najít ani tak jednoduchá věc, jako kdy se odevzdává daňové přiznání. Mám pokračovat?

Potom není žádný div, že tak kralují fulltextové vyhledávače. Když si provozovatelé webů zhusta neudělají čas ani na to, aby popřemýšleli o organizaci vlastního webu nebo o nalezitelnosti informací na něm, tak potom jediný způsob, jak něco zjistit, je zkusit pátrat fulltextem.

HeWeR: Kdybys srovnal ceny průměrných web designérských služeb v ČR a v jiných západních státech – nemyslíš, že jsou čeští web designéři podhodnoceni, že si za stejnou práci inkasují – účtují méně? V čem vidíš příčinu?

Yuhů: Neorientuju se v cenách designérských služeb v západních státech, takže nemůžu srovnávat. Taky musíš rozlišovat mezi webdesignem jako „návrhem webu“ a webdesignem jako „vzhledem webu“. Mám tendenci vzhled webu soustavně odceňovat, takže si nemyslím, že má smysl platit kresliče. Netvrdím, že web má být hnusný jako jsou moje stránky, ale myslím, že role vzhledu je dlouhodobě přeceňována.

HeWeR: Domníváš se, že webová grafika se dá přirovnat k obrazům? Budou existovat slohy, určitá umělecká myšlení také ve webové grafice?

Yuhů: Kdo přirovnává webovou grafiku k obrazům, ten nepochopil mnohotvárnost webu. Ty slohy už tu jsou. Různé weby jsou internetovou obdobou spousty různých věcí, které známe z reálného světa. Můžeš mít webovou obdobu reálných novin, časopisů, obdobu naučných knížek (takové weby mám nejraději), obdobu knížek na čtení, obdobou namyšlené reklamní brožury (to se děje nejčastěji), webovou obdobu televize, rádia, hospody, banky, obchodu a tak dále. Na web hezká grafika jistě patří, ale jenom někam, stejně jako hezká grafika patří jenom někam do reálného světa. U nás v čajovně máme krásné obrazy, tam to patří. Ale mé rádio není polepené grafikou, moje knížky jsou v apírových obalech, chodba, po které chodím, má jeden malý obrázek na stěně. A ten styl chodby není v tom, kdo ten obrázek namaloval, ale v tom, že je tam jen jeden.

HeWeR: Co si myslíš o samoúčelné grafice (tím mám na mysli kýče jako je velká květina v hlavičce, detail kapky dopadající na vodní hladinu…)?

Yuhů: Velká grafika v záhlaví stránky, kde neruší obsah a evidentně s obsahem přímo nesouvisí, je myslím výborným obohacením vzhledu dnešních webů. Považuju to za nejlepší trend posledních dvou let, který ve webdesignu nyní panuje. Velké obrázky už pro dnešní internet nejsou problém a čtenář si stránku se na samotné čtení textu snadno odroluje. Takže je to příjemná věc, něco jako když hezký obal od bomboniéry udělá dojem a navodí příjemnou atmosféru na konzumaci bombónů.

Musí to ovšem být uděláno decentně a nesmí zpomlovat načítání.

HeWeR: Když se něco nedaří, rozčiluješ se u počítače? Jsi schopen mlátit pěstmi do klávesnice nebo vztekle vytahovat kabel z elektrické sítě?

Yuhů: Ani ne.

HeWeR: Děkuji ti!

Tento článek byl napsán na základě faktu, že Jan Švehla je hloupý idiot, a proto zůstane debilem. Proč? Tato má myšlenka má 3 fáze:

Fáze číslo jedna: Úvaha – „Je pravá láska mýtus?“

Jan Švehla napsal tuto úvahu. Nemusíte jí číst celou, je to ztráta času. Vybírám jen důležité pasáže a argumentuji.

Lidé mají totiž bohužel bez výjimky zakódovanou vlastnost, která jiné [coby partnery] hodnotí [z největší části] na základě vzhledu.

Špatný směr uvažování. Myšlenku, že vzhled je při hodnocení potenciálního partneta klíčový, může říct pouze člověk, který si o sobě myslí, že je „škaredý“. Na co tedy svádí svůj neúspěch: na vzhled.

Skutečnost: vzhled není tak důležitý. Přitažlivost se skládá z několika prvků jiných prvků (sebedůvěra, originalita, upravenost – nikoli však samotný vzhled).

Krása se ve vztahu okouká nebo zmizí a oba postupně zjišťují, že jejich protějšek není tak ideální, jak se domnívali.

Špatně. Žádný rozumný muž nejde do vztahu s holkou jen kvůli první přitažlivosti. Pokud mě holka přitahuje, udělám si z ní milenku. Do vztahu s holkou jdu jen a pouze v případě, kdy ji znám dostatečně na to, abych pak nebyl překvapen.

Diskotéky – v těchto zařízeních jde jen o hezky strávenou noc, maximálně krátký románek a kdo tam jde hledat delší vztah je bláhový hlupák.

Špatně. Autor má evidentně mindrák kromě svého vzhledu také z faktu, že se na diskotékách nebaví. Nebaví se, protože se mu v tomto prostředí nedaří balit holky. Opět, na koho svede vinu: na diskotéky.

Západní kultura totiž pomalu ale jistě vytlačuje tradiční formu seznámení.

A nyní svádíme vinu na celou západní kulturu. Fuj! Měli by ji zakázat…

Kluci chodí na diskotéky jako lovci a děvčata očekávají, že budou lovena. Když jim to vyhovuje, tak prosím, ale mě to tak trochu překvapuje.

Zajímalo by mě, jak by si to autor představoval. Další paradox a faktická chyba v této úvaze: několik tisíc let starý evoluční model nazývá „západní kulturou“ a záporně ho hodnotí.

Takže tu máme spousty výmluv: vzhled, diskotéky, společnost, západní kultura – to jsou všechno důvody, proč Jan Švehla nemá sex. Bystří čtenáři už jistě vytušili, že jediným důvodem je právě Jan Švehla (tedy spíše jeho myšlení). Nepochopil, jak to ve světě „vztahů“, „holek“ a „balení“ chodí. Místo uznání vlastní neschopnosti, vymýšlí výmluvy a stává se frigidním vakuovým a neustále frustrovaným penisem.

Jedna věc ho ale omlouvá: doposud o tom nevěděl.

Fáze druhá: Na scénu přichází Standa

Pod výše zmíněný článek jsem napsal krátkou poznámku, komentář. Řekl jsem autorovi, v čem se plete a doporučil mu studium sociální dynamiky a alespoň základy evolučních zákonů.

Pan Švehla mi odpověděl, že nevěří v „logické“ rozkládání citů. De facto se po mém doporučení nepodíval ani na jednu z věcí.

Tak jsem mu napsal opět velmi slušný komentář s mou emailovou adresu, s vysvětlením problému a zároveň doporučil přesné zdroje (URL adresy) z kterých může čerpat.

Fáze třetí: Transformace z idiota na debila

Druhý den byly všechny tři (relativně obsahově zajímavé) komentáře smazané. Poslední třpytící se byl: „Moc hezký článek Honzi:-“*. Věřím, že si nad ním autor aspoň vyhonil…

Z tohoto článku plynou dvě ponaučení:

1. Pan Švehla se chová hloupě. Je nehorázně zamindrákovaný a tento stav mu s jeho přístupem zůstane až do smrti. Chudák. Nebuďte jak on!
2. Kritiku si vemte k srdci a analyzujte ji. Nemyslete na to, že vás chce člověk zesměšnit, ale na to, že vám chce pomoct. Každý vyrovnaný člověk umí přijmout kritiku a díky tomu se bude dál vyvíjet a nezůstane debilem.

PS: Ano, Pan Švehla mě naštval. Nemám rád, když mě pošle do prdele někdo, komu se snažím pomoct.