HeWeRův blog

Ahoj (…) nedávno sem se ošklivě pohádal s přítelkyní. Byla to moje vina. Přiznal jsem se a omluvil se. Ona mi ale řekla, že už mi nemůže věřit tak, jako dřív. Zeptal jsem se ji, jestli mi dá druhou šanci. Odpověděla, že že se nemůže rozhodnout. Že to možná celé ukončí. Nechci ji ztratit! Miluji jí víc, než vlastní život! Prosím poraď mi, co bych mohl udělat, abych to napravil.

~ Tomáš, 16 roků

Pokud v této citaci vidíte snad jen kousek sebe, kurva, chlapi, vzpamatujte se!

Pokud si myslíte, že „milujete svou přítelkyni k zbláznění a nemůžete být bez ní“ – plete se. Pokud si myslíte, že „tento vztah stvořil sám osud a pokud ho promarníte, promarníte největší chybu svého života“ – plete se. Pokud se domníváte, že vaše slečna je „jedinečná, nenahraditelná a nebude s nikým šťastnější“ – plete se.

Mít vztah s dívkou/ženou je moc fajn věc. Máte někoho, kdo vás má rád, kdo vás podrží v těžkých chvílích, kdo vám důvěřuje. Máte sex, máte dotyky, máte intimitu. Jenomže vztah se může velmi snadnou změnit v závislost. Tato vztahová „nemoc“ se projevuje nehoráznou fixací na holku.

Fixace na holku se projevuje: žárlivostí, vynucováním si pozornosti a chorobnou paranoiou, že onu dívčinu ztratím. Řeknu vám tajemství, holky nechtějí takové kluky.

Musíte si uvědomit pár věcí. Ta holka, kterou teďka máte je možná fajn, ale NENÍ dokonalá. Denně na ulici potkáváte mnoho, mnoho, mnoho lepších holek s kterýma můžete být mnohem, mnohem, mnohem šťastnější. Pokud vám snad vaše aktuální přítelkyně dostatečně nevyhovuje: rozchod → konec → hledání nové → nový a lepší (!) vztah. To je prostě realita. Za život vystřídáme několik partnerů, potkáme mnoho skvělých žen a „princezny, které s vámi zůstanou až do konce života“ neexistují stejně jako „princové na bílém koni“.

Kdykoli tedy řeknete: „tato holka je pravda“; „tuto holku miluji víc jak svůj život“; „s touto holkou strávím zbytek svého života“, stavíte vašemu vztahu pouze šibenici s oprátkou pod kterou si stoupáte.

„HeWeRovo zlaté pravidlo dobrého vztahu“™ je: „Žádné žili spolu šťastně až do smrti mě nečeká dokud nebudu mít minimálně 40 roků“.

Možná se vám tento článek zbytečný, ale podívejte se sakra na Tomáše, kterého cituji na začátku. Vždyť je mu 16 roků! Co to je?

A nemusí to být takový extrémní příklad. Mám známé – kluk (19), holka (18) – chodí spolu půl roku – a oni se spolu baví o tom, že určitě založí rodinu a doopravdy podle toho přizpůsobují své životy (tzn. přizpůsobují tomu studium…). Další kamarád: kamarád (19), má holku (17) něco kolem jednoho roku a on mi bezostyšně řekne: „tuto holku chci, tato je ta pravá“. Další kamarád (17), který řekl: „kdybych nebyl student, tak tuto holku požádám o ruku.“

Ne, není to ta pravá. Ne, není dokonalá a NE, pokud nemáte barák, auto a dvě děti, není dobré plánovat, že spolu budete žít šťastně až do smrti.

Jo, možná chcete argumentovat tím, že přece jenom existují vztahy, které fungují už od střední/základky. Jo, jsou. Ale mají jedno společné: prostě jim to tak vyšlo. Myslíte si snad, že plánovali děti v třetím ročníku střední a po maturitě se neustále bavili o tom, kde a jak se vezmou? Ne. Jakmile řeknete, že tato holka je ta jediná pro vás, váš vztah půjde (díky vše existujícím sociálním silám) do prdele.

PS: Barney (v How I Met Your Mother) měl jedno pravidlo, co se týče vztahů. Bylo moc chytré a myslím si, že se hodí i do tohoto článku: „Nikdy neplánujte vztah na delší dobu, než existuje. Pokud jste spolu týden, plánujte maximálně další týden. Pokud jste spolu 7 měsíců, plánujte Vánoce, ale už ne další léto.“

mám tady 3.000.000.000 dal­ších chlapů… ale naprosto nepoužitelných… ono se to lehce říká, ale hůř koná… a zajistě všichni víte, o čem mluvím…

~ Ly

Ok, mé ego se cítilo ponížené. Sepsal jsem tedy 5 druhů kluků:

1. Frustrovaní, zamindrákovaní, nepolíbení, beznadějně zamilovaní (do své one-ties), panici, bez zkušeností

Myslí si, že jejich kamarád je „borec“, protože řekl cizí holce na ulici „ahoj“. Nevěří si a jsou zoufalí. Myslí si, že mají malý penis/velký nos/malé uši/velký bachor/malé vzdělání/velký palec na noze, a právě proto je žádné holky nechcou. Nedokáží s holkou flirtovat, dokáží se do ní pouze zamilovat (bez naděje na úspěch). Jsou otravní, nudní, v depresi, neustále stěžující si.

Vynikají jako otravní a beznadějní známí, kteří se nedokáží pořádně bavit ve společnosti.

2. Průměrní, neschopní „nice guy“ kluci

Mají většinou holku – hodně dlouho. Nedaří se jim však dosahovat úspěchu v tomto vztahu. Nemají mindráky ani slabé sebevědomí. Jsou pouze neschopní. Neflirtují s ostatními holkami → mají přece tu svoji doma. Jejich holka je však nešťastná a ani o tom neví. Má doma hodného kluka se kterým je relativně šťastná. Tedy, pokud nepřijde jiný kluk, který má větší schopnosti.

Průměrní, neschopní kluci si vybírají specifické holky. Jejich vztah může vydržet hodně dlouho, ale nikdy v něm nebude vášeň, napětí, nejistota, neuvěřitelné vzrušení. Propadnou se do stereotypu a jednoho dne – BUM, rozchod a konec.

Holka průměrného, neschopného kluka si najde nového přítele velmi rychle. Neschopný kluk bude potřebovat několika měsíční rekonvalescenci během které si najde jinou, podobnou holku. A příběh se nám opakuje.

Vynikají jako kamarádi pěkných holek a beze slova platící tatínci alimentů, které jejich žena podvedla.

3. Kunďáci a kurevníci

Jedná se velmi atraktivní kluky. Dokáží s holkou flirtovat, dokáží ji sbalit, dokáží se s ní líbat nebo jí dostat během krátké doby do postele. Nedělá jim problém vystřídat několik holek za noc. Kupodivu se dokáží velmi rychle zamilovat – a tady se dostáváme k problému. Ve vztahu jsou totálně neschopní. Nedokáží být věrní, nedokáží si holku udržet. Nechcou a ani neumí dát do vztahu tolik energie a důvěry, kolik si jejich slečna představuje.

Pravděpodobně se s ní rozejdou a jdou se kurvit jinam. Jsou bezcitní, často lžou, mají problém se zamilovat.

Vynikají jako nestálý milenci, které ženy často opustí.

4. Profesionální baliči

Týpci, kteří se z frustrovaných a zamindrákovaných kluků stali násilně kunďáky. Mají za několik let nasbírané mindráky a špatné zkušenosti s holkami, které si nyní vybíjí. Flirtují, balí, šukají, dávají kopačky, opět balí… pořád dokola. Holky jsou pro ně pouze vzdychající možnost, kam na noc zaparkovat svůj penis. A ráno odjedou a nechají za sebou jen velkou louži benzínu. Něco jako Barney v How I Met Your Mother.

Vynikají jako kluci, kteří mají rekordní počet holek v puse/posteli.

Tak a nyní, babo, raď. Zkusil jsem se vřít do role holky, aneb: jak by měl vypadat ideální kluk?

5. Ideální kluk

Krásný, chytrý, sexy, starostlivý, chápavý… ale zároveň takový, který neflirtuje s ostatními holkami a je věrně zamilovaný do té své „přítelkyně“. Je žádaný a každá (!) holka po něm vyjíždí, ale on je věrný a všechny případné nápadnice posílá do háje. Vždy dává 100% najevo, jak moc má svou holku rád a ona mu 100% věří.

Vynikají tím, že neexistují.

Tak a nyní se, babo, podívej na tu nelogičnost.

• Chytrý a žádaný kluk nemůže být věrný, protože je žádaný a vždy se v okolí najde holka s lepší svůdnickým skillem než jeho přítelkyně.
• Věrný a poctivě zamilovaný kluk může být věrný, ale zároveň je nudný a neatraktivní.

• Starostlivý a láskyplný kluk se hodí jako kamarád nebo jako tatínek, ale nikoli jako milenec.
• Rázný, sebevědomí a tvrdohlavý kluk se hodí jako milenec, ale v otázce životních „věcí“ zklamává na plné čáře.

Kunďáky holky opouští kvůli „milým klukům“ a „milé kluky“ holky opouští kvůli kunďákům.

PS: Tak, Ly, a jestli si ještě jednou budeš jako zástupce ženského pohlaví stěžovat na kluky, dovol, abych ti připomněl několik faktů jako například, že:

• u druhého dítěte je 60% šance, že není tvé, ale milence tvé přítelkyně
• průměrné ženy ve věku 21 let mají sex 3× častěji než stejně staří muži
• s klukem se většinou první rozchází holka
• poměr žen:kluků v otázce „sebevraždy z lásky“ je 10%:90%

PS: Mám rád generalizaci zjednodušení problému. Na světě přece jenom existují dokonalí kluci: „hodní, věrní, schopní, žádaní“. Například já.

Ano a toto je první recept vytvořený přímo pro webdesignéry, který se drží zlatých tří pravidel. Jídlo musí být:

1. rychlé
2. jednoduché
3. kreativní, dynamické se rozvíjející se schopností pracovat v týmu

Recept první (a možná i poslední): Webdesignérská omeleta

Potřebujeme:

• 3 vajíčka*
• 2 krajíce chleba*
• olej*
• sůl*, pepř, česnek, pórek, cibuli, rajče, horčici, kečup, magi

Položky označené * jsou povinné.

Příprava:

Každý určitě znáte klasickou omeletu – brambory, zalijeme vajíčkem… pfff, nuda. Musíte strouhat brambory. Ztráta času.

Mé řešení: krajíc chleba nakrájíme na kostičky o hraně cca 3 cm. Druhý taky. Poté kostičky obou krajícíců nepravidelně smícháme.

Rozbijeme vajíčko a jeho obsah šetrně napozicujeme do hrnku. Druhé taky, třetí taky. Osolíme (množství soli: cca 25% malé, kávové lžičky), opepříme (individuálně, podle chuti), přidáme česnek (doporučuji jeden „trojúhelníček“ česneku). V závěrečné fázi vše rozkvedláme (tzn. rozmícháme do jednotné přibližně #FFFF00 bez přechodů).

Máme tedy dva produkty: vajíčka v hrnku, kostičky chleba v jakékoli jiné nádobě.

Chleba naincludujeme na pánvičku (která na dně zadržuje tak 2px oleje). Necháme jej kapku osmažit. Poté to rovnoměrně, po celé ploše zalijeme vajíčkem. Mělo by to vypadat jak:

pánev {
background: url(olej.png); 
color: black; 
}

.chleba {
float: left;
margin: 3px;
padding: 0px;
display: block;
}

.vajíčko {
position: relative;
}

Necháme to pěkně smažit tak 5 minut. Potom otočíme celou vzniklou placku ve vodorovné poloze o 360° a opět budeme smažit.

Pozor na bug s barvou #000000. Tento stav může nastat v případě vysokého time-out z vaší strany.

V závěrečné fázi to můžeme potřít kečupem, horčicí, posypat pórkem, na bok talíře dáme nakrájené rajče a můžeme servírovat (tzn. sežrat).

Energetická hodnota: cca 3 hodiny kvalitního, objektivního programování/4 hodiny práce ve fotošopu/1,5 ho­diny SEO

Přeji vám odezvu HTTP 200 OK.

(Pro nové čtenáře bych chtěl připomenout jeden můj článek na podobné téma, který se již zařadil mezi klasiku na české blogerské scéně – „Webdesignérská večeře“.)

…kvůli holce. Beznadějně zamilovaný. Má často depresi, je náladový, nespokojený. Neumí se pořádně radovat, nic ho nepotěší.

Nevím pořádně, jak tento stav nazvat. Jedná se o lidi, kteří zkrátka nejsou (jakýmkoli způsobem) výrazně spokojeni se svým milostným životem. Holky, do kterých jsou oni kamarádi zamilovaní jsou nazývány tzv. „one-ties“.

Příklady

První kamarád. Zamilovaný do své spolužačky – přes 4 roky. Týden co týden chodí do stejné hospody jako ona. Týden co týden doufá v to, že ho ona bude chtít. A týden co týden má depresi. Čím více se snaží o to, aby ho ona holka milovala, tím více se jí hnusí. Nyní mu bude 20 roků. Je panic, pravděpodobně nepolíbený s totálně rozhozeným sebevědomím.

Druhý kamarád. Zamilovaný do holky, kterou poznal – přes 3 měsíce. Přestože je schopný mít vztahy s jinýma holkami, přestože je sebevědomý a přestože je mnohokrát políbený, vždy ho ona holka dokáže dojebat. Za večer se olizuje s 5 holkami a stejně se mi skoro rozbrečí na rameni, protože ta „jeho“ mu slíbila „polibek“, který nedostane.

Třetí kamarád. Zamilovaný do holek z tanečních – přes půl roku. Čtvrtý kamarád – zamilovaný do holky, která se s ním opilá vyspala (rok nazpět). Pátý kamarád – zamilovaný do holky přes ICQ (bude to rok, co se rozešli) atd.

Prsa

Slyšel jsem teorii, že „mužský mozek dokáže uchovávat obrázek pouze omezeného počtu prs“.

Pokud máte přítelkyni a vyrovnaný vztah, máte v mozku své, Googlovskou hvězdičkou označené prsa zatagované ve velkém <h1>. Milujete je a nemůžete bez nich žít.

Pokud máte one-ties a jste dlouhodobě nevyrovnaný člověk, máte své, Googlovskou hvězdičkou označené prsa zatagované ve velkém <h1>. Myslíte si, že bez nich nemůžete žít.

Je zde ještě jeden podstatný rozdíl: ve vztahu jsou ony prsa udělány formou hyperlinku. Pokud je ta holka one-ties, klikací oblast byste hledali marně.

A jak všichni víme, <H1> by mělo být klikací. Jedná se o „hlavní název webu“, který vždy míří na úvodní stránku. Pokud klikací není, web je nepoužitelný [pozn. pro opravdu rýpavé webdesignéry a SEO specialisty; vím, že tag <h1> není (většinou) určen pro název webu; pokud vám tento fakt vadí, řekněme, že to může být <strong> případně <big>, nebo něco takového…]

Stejně tak vztah, ve kterém neexistují klikací loga není použitelný. A nikdy nebude. Čím více se budete snažit dostat na front-page, klíčovou stránku, hlavní cíl celého webu, tím více se budete na webu ztrácet, budete frustrovaní. Zároveň však budete onen web objevovat, budete se proklikávat do vnitřní struktury a pravděpodobně se vám zalíbí. Budete nad ním přemýšlet.

Ale proč proboha? To neumíte používat Google? Neumíte si sakra najít nějaký jiný použitelnější web? Čeho se bojíte? Že na celém internetu už nikdy nenajdete podobnou stránku? Vždyť tady máte více jak 3.000.000.000 dal­ších webů.

Ponaučení

Vemte si prosím z tohoto psychologicky-webdesignérského článku tři ponaučení.

1. Nikdy (!) se nezačni fixovat na holku, která tě nechce – nedoufej v to, že jí časem dostaneš. V 90% jí nedostaneš. Je to ztráta času. Řekni si „ne“ a od té doby se o ni nesnaž.
2. Nikdy nedělej redesign, pokud máš dobře fungující, klikací prsa.
3. Web by měl mít vždy klikací logo.

Google vytvořil (pro mě celkem překvapivě, myslel jsem, že podobné služby se v ČR opravdu dlouho nedočkáme) překladač textů z češtiny do všech možných světových jazyků a zpět. A musím říct, že jsem opravdu šokován.

Až do dneška jsem pro překlady používal Eurotran, který umí překládat z němčiny a angličtiny do češtiny. Mám verzi, která překlad z češtiny nepodporuje. Co už. Kvalita překladů nebyla valná, slovosled špatný, skloňování vázlo.

Rozhodl jsem se, že oba překladače podrobím zkoušce. Zde je tabulka, ve které jsem testoval různé fráze a to, jak byly přeložené.

Google Translate pracuje zcela automaticky. Do systému byly vloženy miliardy textu a tisíce shodných stránek v různých jazycích. Algoritmus si vše zpracoval sám. Díky tomu Google Translate dokáže velmi pěkně pracovat s pořadím slov ve větě, zná různé větné vazby, fráze a významové dvojice. Když Google frázi zná, dokáže ji velmi pěkně přeložit. Neporadí si však se spojeními, které nezná (například: „Počasí je mírný…“). Neumí sám od sebe časovat a skloňovat, není si jistý slovními druhy.

Na Eurotranu pracují desítky lingvistů a vše dělají manuálně. Eurotran dokáže celkem rozumně skloňovat a časovat jakékoli slovo, které má v databázi. Evidentně pracuje se slovními druhy, algoritmus rozlouskává větu a snaží se ji „porozumět“. Nejsem si však moc jistý tím, do jaké míry se mu to daří.

Jazyk není matematika. Jazyk je nelogický a chaotický. Myslím si, že přístup Googlu je ryze Googlovský a velmi rozumný. Ani tím nejlepším překládacím algoritmem nemůžeme postihnout všechny nuance jazyka, různé významové vazby a odlišnosti. Každá řeč používá různé fráze, které nelze doslova překládat.

Proto poskytuje Google mnohem čitelnější překlady než placený Eurotran. Kvalita Google Translate se bude zvyšovat (tedy aspoň doufám) a věřím, že za 3, 4 roky bude Góglí algoritmus velmi schopně a přirozeně překládat mezi všemi jazyky na světě.

Oheň, který se tváří, že každou chvíli dohoří. Lom, který poskytuje obrovský prostor pro vyplivování piva dolů. Pařez, který jsme použili k otevírání lahváčů. Sklenice a voda, která poslouží k reloadování chuťových buněk a 3 porotci: Standa (HeWeR), Marek (Mára) a Markéta (Houba), kteří již za okamžik zahájí nultý ročník degustace lahvových piv.

Úvodní ceremoniál má jasná pravidla: vykouřit (ne)cigaretu zvanou virginka a přísahat na poplivaný kapesník, že se nepoblijem a hodnotit budem bez rasistických, xenofobních, cenových a chuťových předsudků. Kapesníček byl na konci spálen při zpěvu písně: „Červená se, line záře.“ Poté se šlo do lesa pro dřevo.

Jako správní zálesáci jsme neuměli udělat dlouho-trvající oheň. Stejně tak s otevíráním lahváčů v přírodě byly problémy. Když Mára řekl: „Ale nepotřebujeme otvírák! Příroda je celá otvíráků“, věřil jsem mu. Když jsme už 20 minut nemohli otevřít „gambáče“, názor jsem změnil.

Na „Lahvové pivo roku“ byly letos neminování tyto lahváče:

• Gambrinus PREMIUM (12°)
• Holba Šerák (11°)
• Radegast PREMIUM (12°)
• Staropramen Granát (11°)
• Stella Artois (13°)
• Velkopopovický Kozel Premium (12°)

Degustace byla prováděna tak, aby porota nevěděla, kterou značku piva pije. Stejně tak měl každý člen jiný nápoj. Hodnotily se dvě kategorie: chuť a říz na stupnici od jedné do pěti (jako ve škole). Zde jsou jednotlivé výsledky v jednotlivých kategoriích:

Finální výsledky:

Na třetím místě se s průměrnou známkou 2,83 umístilo ležák Radegast. Pouze o jeden bod ho předběhl 11náctvi-stupňový Granát z dílen Staropramenu. A vítězem letošního Stamaru™ je světlé pivo z pivovaru Zlatopramen Krásné Březno: Holba Šerák. Tímto Holbě gratulujeme a přisáháme, že jej po následující rok budeme preferovat v chlastání, ale i jiné, jakékoli další konzumaci.

Akci Stamar™ 08 považuji za úspěšně dokončenou. Ochutnali jsme a ohodnotili kvalitní české i zahraniční ležáky, 11ctky, 12ctky a 13ctky… Pravidla byla úspěšně splněna a těším se na podzim, na první ročník Stamar™ 08. Všichni jste zváni :-)

Rozchod je naprosto běžná věc.

update 3. 6. 2008:

Aneb… jak se z holkou nerozejít:

Nikdy (!) se nerozcházej s holkou, pokud si nejsi 100% přesvědčený o tom, že onu holku miluješ. Postupem času o tom možná do tohoto mrtvého článku napíšu víc.

Neměli bychom používat slovo problém. Tedy: nesmíme používat slovo problém. Evokuje v nás zbytečně negativní pocity. Efektivnější je nahrazovat výraz „problém“ slovem „výzva“. Výzva = „něco, co se stalo a já sem rád, protože nyní můžu získat hromadu zkušeností a naprosto přirozeně se v problematice zdokonalovat; mám rád výzvy“.

Takže: mám výzvu s maturitou.

Veškeré naše chování je poháněno pocity a emocemi – špatnými a dobrými. Pokud chceme dosáhnout nějákého cíle, musíme dostatečně „namotivovat“ své podvědomí tím, že po splnění bude následovat pěkný pocit.

Například: mým cílem je vidět Plaváčka nahatého – tedy bez těch ghay plavek, co má na obrázku. [Ok, tak se podívejte na Plaváčka a jeho ghay plavky…] Abych začal vykonávat akce, které mě k tomuto cíli budou posunovat, musím vědět, že na mě na konci čeká dobrý pocit. Pokud tedy uvidím Plaváčkovo hard-porno, zvýší se mi tep, rozšíří rozničky, v žaludku budu mít tobogán, naskočí mi příjemně osvěžující husí kůže a má PC sval začne přečerpávat krev. Krása.

Mé podvědomí se nadopuje, namotivuje a já udělám vše, pro dosazení cíle. Tento děj se většinou děje zcela automaticky a pokud ne, můžeme mu trochu pomoct. A právě to jsem včera udělal. Sedl jsem si, udělal na papíře velkou tlustou čáru a na jednu stranu začal psát „Co se stane, když maturitu neudělám“ (zastrašení podvědomí) a na druhou, „Co se stane, když ji UDĚLÁM“ (motivace podvědomí). Výsledkem mělo být totální napumpování mé mysli myšlenkou, že MUSÍM maturitu udělat. Ale vono ejhle.

Zjistil jsem, že já prakticky až tak moc netoužím po tom, abych maturitu udělal. Neříkám, že ji nechci udělat – chci, strašně moc chci. Ale hlavním motorem, proč chci není vidina růžových zítřků, vidina kladných pocitů a emocí. Prakticky nic pěkného mě poté nečeká. Opustím domov a odjedu sám pryč na VŠ. Je čas říct: „Wow“. Přišel jsem na to, že chci maturitu udělat hlavně, protože…

…to po mě chce okolí. Chce to po mě celá společnost. Rodina, přátele, úřednice, zaměstnavatel, spolužáci, učitelé… To ten neuvěřitelný sociální tlak říká: „Stando, musíš!“

A zcela upřímně, to mě trošku děsí.

Ne. V žádném případě. Jsem proti jakýmkoli umělým trestům. Trest je zlo a přežitek.

Učitel dnešních dětí musí být psycholog, vychovatel, řečník, musí mít vynikající komunikační schopnosti, musí znát metodiku učení. A zcela upřímně, dnešní učitelé toto neumí. Jsou naprosto neschopní ve vychovávání a vzdělávaní. Někteří méně, někteří více.

Náš školský systém je založen na hesle: „škola, základ života“. Aspoň tak na mě působí. Trávíme tam 8 hodin denně + hromadu času musíme věnovat samostudiu doma. Základní sociální model nám říká, že ve volném čase bych měl navštěvovat zájmové kroužky, a nebo trávit čas s rodinou. Ok, sundejte si růžové brýle a poslechněte si realitu: škola v dnešní podobě je ztráta času. Praktické znalosti, které v životě využijeme nezabírají ani pětinu času, který v ní trávíme.

Jsou dva typy studentů: chytří a hloupí. Ti hloupí jsou těžce vychovatelní žáci, kteří potřebuji péči specializovaného sociálního pracovníka (jsou to zpravidla děti bez rodinného zázemí, psychicky a duševně narušení jedinci) – tito nemají v rukou klasického učitele co dělat. Ti chytří se dělí na další dvě podskupiny: na „šptry“, kteří podlehli víře, že škola je opravdu vše, a na „super rozumné“, kteří do ní chodí prakticky aby nepropadli, protože si uvědomují její zbytečnost.

„Šprti“ jsou studenti, kteří musí odmaturovat za 4. Jsou to ti, kteří mají depresi, pokud nedostanou jedničku. Jsou to ti, kteří se cítí ublíženě, pokud nejsou „nejlepší“ ve třídě. V životě se ztěcho lidí často stávají zamindrákovaní kariéristi.

„Super rozumní“ jsou studenti, kteří mají hromadu zájmů. Učí se tak, aby neměli problémy. Pokud je něco zajímavé, dokáží si o tom zjistit hromadu informací mimo školu a vyždímat z oné problematiky vše. Pokud cítí, že nějaké učivo potřebují, dají do něj maximum. Dokáží odfiltrovat „nepotřebný balast“. Učí se to, co potřebují. Ve škole a mimo školu. V životě se z těchto lidí často stávají velmi úspěšní podnikatelé nebo třeba i spokojení umělci…

Ani šprty ani super rozumné žáky není třeba žádným způsobem trestat za jejich chyby.

Učitelé jsou schopní a neschopní. Ti neschopní (těch je většina) jsou nuceni používat tresty, známkování, výhrůžky, křik, umělé budování autority a třeba i tělesné tresty. Šprti s neschopnými učiteli nemají problémy. V těch rozumných však vzbuzují odpor a zbytečný negativismus k předmětu, k učivu, ke škole. Brzdí a utlačují je v jejich přirozeném vývoji.

Schopní učitelé nepotřebují používat vůbec žádné tresty – schopní učitelé své žáky nekárají ani nekritizují. Dokáží jim jít vzorem, dokáží je motivovat tak, že studenti sami po informacích touží. Nikdo s nimi nemá problém.

Ale ať jsou učitelé jací jsou, jedno by mělo platit pořád: žák má vždycky pravdu. Žáci tady nejsou kvůli učitelům, ale učitelé kvůli žákům. Student je prakticky zákazník a učitel je obchodník, co mu nabízí službu. Pokud si žák stěžuje na učitele, vedení školy by mělo stížnost přijmout jako reklamaci a regulérně vyřešit spor. Učitel není nic víc než žák. Profesoři jsou se studenty na stejné společenské úrovni, jsou to kolegové, kteří mají stejný cíl a nikdo z nich by neměl být (ani principiálně) zvýhodněn.

Proto říkám: Zakažme jakékoli tresty na školách. Změňme systém tak, aby byly školy plné schopných učitelů, kteří tresty prostě nepotřebují.

(k napsání tohoto článku mě nakopnul Zimmi svým článkem „Fyzické tresty ve školách" – děkuju ti)

Fakt, že jsem měl problémy se svou sebedůvěrou, že jsem měl „problémy“ s holkama mají základ vzniku v mé výchově.

Povím vám můj příběh:

<story>

Vyrůstal jsem bez otce – pouze s mámou. Stejně jako můj nejlepší kamarád. Stejně jako další a další jiný a ještě jeden kamarád. Víte, co máme společného? Totálně rozhozené podvědomí (které zahrnuje sebevědomí, schopnost socializace ve společnosti apod.). Jsme bez základních vzorců chování mezi pohlavím, jsme nehorázně emocionálně křehcí – každá blbina nás vykolejí.

Prakticky jsme ti „hodní“, ale neatraktivní kluci, kteří nedokázali pochopit, jaktože „se ten zmrd líbal s touto holkou, přestože ho zná 10 minut.“

Snící o princezně, gentlemani, kteří platí za holky, červenající se při řečech o sexu s holkou, neschopní sebekritiky, nadávání na ty „kurvy zkurvené“, když se něco nepovedlo. Jsme zafixování na hodnoty typu: krása, bohatství, úspěch… A pochopitelně jsme byli 100% přesvědčeni, že nás holky nechtějí, protože nejsme „pěkní, bohatí nebo úspěšní“. Tyto myšlenky jsou jako kruh a systematicky narušují naše myšlení.

A proč?! Protože jsme emocionálně holky.

Vychovala nás žena – ano, to matka mi přímo říkala, že mám dělat ty nejvíc „nice guy“ věci, které jdou.

Drbnout si nějakým vtipným způsobem do holky? Bože! Vždyť by se urazila.
Poslat holku do prdele, když mě štve? Ne! Vždyť by jí to mohlo být líto.
Udělat cokoli? Ne, vždyť je to holka! Staníčku! Pozor! Je to holka! Musíš být milý, hodný, naslouchavý, nosit ji kytky na každé rande, zvát… bla, bla, bla.

A tak sem se tím řídil. Vyhlídl jsem si holku a zabouchl se do ní. Jó, už jsou to čtyři roky, ale přesto si pamatuju, jako by to bylo dnes. Do této holky jsem byl půl roku zabouchnutý, aniž bych ji dal pořádně pusu. Nespal jsem, neustále jsem byl v depresích, nebyl jsem schopný myslet na jiné holky, nehorázně jsem si ji idealizoval. Každej signál zájmu z její strany mě neuvěřitelně rozhodil. Byla to moje falešná princezna.

A pak, jednoho dne se s ní vyspal jeden můj známý pár metrů od hospody, kde jsem se jí pokoušel (opět) sbalit. Dostal jsem osudovou facku a signál: „Stando, vzpamatuj se.“

Zjistil jsem, že tudy cesta nevede, otočil jsem směr o 360° a chytl nový vítr do plachet. Dnes nemám s holkama problém. Paradoxně za to vděčím tomu klukovi, co „opíchal“ ten večer moji princeznu. Bez tohoto hrůzného zážitku, bych se nikam neposunul. Prošel jsem si stejným vývojem jako 90% ostatních kluků. Tento příběh není ničím zvláštní.

</story>

Závěr této rádoby psychologické úvahy: pokud se podívám na kluky, kteří mají opravdu problémy s holkama, jsou to často kluci z neúplných rodin (případně rodiny, kde je otec looser a nikterak se nepodílí na výchově). Kluci, které vychovala pouze matka. Ona to nemyslela špatně. Ba právě naopak – dnes jsem ji vděčný. Dokážu přijímat, analyzovat a následně využít každou maminčinu radu. Jen musím vědět, jak na to.

Neříkám, že každý kluk, kterého vychovávala pouze máma má problém s holkama. Stejně tak neříkám, že kluk z fungující rodiny musí být Casanova. Těch vlivů je strašně moc, ale myslím si, že kdyby se udělaly statistiky, „výchova pouze ženským elementem“ velmi působí na budoucí sociální a sexuální život kluka. Většina se „dovychová“ sama a nakonec je vše v pořádku, někteří však ne.